„Bouře, která se přehnala, byla ještě dílem podzimních běsů. Avšak podzim už přece jen zapadal za hvězdný obzor. Byl to tedy ten okamžik krajní rovnováhy mezi ročními údobími, zázračný bod času, kdy se svět položil právě na nejvyšší hřeben. Jako by odtud obracel pohled ke stárnoucímu podzimu, dosud v oparu jeho divokých rozmarů a upíral zrak dále za něj k osudné zimě. Dopoledne vklouzlo pod příkrov světla. Pod ním odpočíval průzračný vzduch. Nic ostrého v této svěžesti, ale ani nic mírného. Zázračná nehybnost."
Henri Bosco – Měsíční pahorek v dlani