Večer se vysvlékl z prstu
a zapadl do kapradí vedle vchodu -
vyšla jsem ven a rozsvítila.
Oblý džbán zvoní sklem
skrz okno celou chalupou.
Tolik lidí se sem vejde a nepřekáží.
Převážně mrtví. Hledám si místo mezi nimi.
Táta už nešlehá blesky z očí,
celý se prohloubil.
Dovnitř. Do šumavských lesů jakoby
jakoby dovnitř, soustředěně,
v kruzích, v letech, do stáří.
Nacházím ho rok po roku víc a víc
a mí mrtví mi pomáhají.
A můj syn je on a ví to stejně jako já.