V předchozím článku jsme se letem světem poohlédli po barokní architektuře za našimi hranicemi. Nyní vám nastíním baroko české. V podstatě již jde o samostatný útvar s vlastním specifickým vývojem ve světovém výtvarném dění. I když se najde mnoho oponentů, v současnosti žijeme v barokní krajině, v barokním dědictví. Pro pochopení tohoto tvrzení musíme začít mluvit o baroku o něco dřív, než vůbec započalo...
Barokní praefatio (prolog)
Velkolepý rozvoj království a měst v čele s Prahou nastal za panování císaře Karla IV. Umělecký rozkvět pokračoval až do smrti jeho syna Václava IV., kterého postihl infarkt (šlak ho trefil) po událostech Pražské defenestrace roku 1419. V následujících letech husitských válek docházelo z pohledu umění k barbarským činům zavrženíhodného obrazoborectví. Nespočet vypleněných klášterů a kostelů, společnost rozdělená na několik nesmiřitelných táborů, upadající kredit celého království.
Století šestnácté pak znamenalo pozvolný návrat kulturních hodnot poznamenaných však nejistotou na českém trůnu. K obratu došlo při nástupu Ferdinanda I., tehdy plně vstoupila renesance do naší krajiny, téměř o jedno století později než ve zbytku Evropy. A tento vývojový posun u nás setrvával až do století devatenáctého, což paradoxně znamenalo pro celé české umění značnou přidanou hodnotu. Jednotlivé výtvarné podněty k nám docházely již ve své rozvinuté podobě a pokud vzklíčily - rozkvetly do neopakovatelné jedinečnosti.
Renesance v české kotlině vyvrcholila v době vlády Rudolfa II., kdy se Praha stala podruhé hlavním městem císařství. Následné spory stavovské šlechty s vládnoucí mocí Habsburků, opět korunované defenestrací a následnou válkou, radikálně zasáhly do kulturního vývoje. Bílá hora a třicetiletá válka – ikonické pojmy našich dějin připravily půdu pro nový sloh, pro nový životní styl. Pro baroko.
Zemi, ne zcela zotavenou z válek husitských, poznamenanou protestantskou orientací renesanční šlechty, zdobilo množství rozestavěných nebo pobořených gotických kostelů a klášterů patřících katolické církvi. Jednotlivé řeholní řády neoplývaly přílišným bohatstvím, a tak na opravy staveb nebylo pomyšlení. Tovaryšstvo Ježíšovo, přizvané do Čech r. 1555 a mající pro svoji obživu několik statků v dalekém Slezsku, mohlo až po dvaceti letech našetřit a nechat zastřešit chór kostela sv. Salvátora (dříve sv. Klementa) při bývalém benediktinském konventu, který dostalo do užívání. Šlechta v době renesance dbala více o vlastní statky a pohodlí, takže z té doby máme dochováno více staveb profánních než církevních. Díky třem vlnám konfiskací po Bílé hoře a odchodu osvícené inteligence do nuceného exilu vznikl prostor pro nové uspořádání společnosti. Vítězové z řad Katolické ligy spolu s vládnoucí habsburskou dynastií nastavili pro nadcházející dvě století její přeměnu – tzv. rekatolizaci.
Barokní průkopník
Uvolněná místa starých českých rodů, ať už vymřelých po meči či odešlých za hranice, zaujaly rody nové, importované z celé Evropy. Rozdělené konfiskace přinesly vzpruhu do hospodaření církve a jednotlivých řeholních řádů. Uzavření Vestfálského míru roku 1648 plně odstartovalo nástup barokního slohu.
I když – ne vše je tak přímo nalinkováno. Třicetiletou válku nemůžeme brát jako totální války dvacátého století, šlo v podstatě o samostatné, někdy navazující válečné operace a střety ohraničené jedním časovým obdobím (konflikt je rozdělen do čtyř částí). V Čechách se bojovalo od počátku stavovského povstání 1618 až do Bílé hory 1620, a to značnou část na Moravě. Následovaly války v Německu, Dánsku a Polsku. Až opět konec války pocítila Praha vpádem švédských vojsk a drancováním levého břehu Vltavy.
Právě mírný průběh válečného běsnění v Čechách umožnil bohatnoucímu Albrechtu z Valdštejna vybudovat v letech 1623–30 na Malé Straně palácový komplex nebývalých rozměrů. Skoupením a vyvlastněním Trčkovského paláce, třiadvaceti středověkých domů, jedné městské brány, tří zahrad a jedné cihelny vzniklo městiště, na kterém podle plánů A. Spezzy, N. Sebregondiho a B. G. Pieroniho postavil soubor budov, které již lze označit za raně barokní. Ovšem půdorysně jde stále o renesanční koncept s výtvarnými prvky, které rovněž můžeme zařadit do tzv. období manýrismu.
Celkový pohled na areál Valdštejnského paláce. Vnitřní sochařská výzdoba od Adriana de Vriese - sochaře Rudolfa II., vzala za své při švédském rabování. Nyní jsou v zahradě kopie z let 1912-18 zhotovené dle švédských originálů.
Každopádně se Valdštejnský palác stal předobrazem následného pojetí šlechtických sídel a ukázkou mocenských snah stavebníka jako protiváha královského hradu. A jak známo, úspěchy se u nás neodpouštějí. Valdštejn si svého dokončeného sídla mohl užívat jen čtyři roky, než byl pro jistotu odstraněn. Stavební činnost probíhala pochopitelně i v ostatních částech Valdštejnova vévodství – Jičín, Frýdlant, Česká Lípa.
Barokní horečka
V druhé polovině 17. století vypuká v Čechách stavební maraton. Bohatství plynoucí jak z nově nabytého majetku, tak z postupného rozvoje manufakturní výroby umožnilo šlechtě prezentovat navenek své postavení u dvora i ve společnosti. Církev pak jasně demonstrovala své vítězství v probíhající rekatolizaci kacířského království.
V počátcích barokního stavitelství se uplatnili architekti pozvaní do Čech ze severní Itálie, Bavorska či působící ve Vídni. Struktura a zvyklosti řemeslných cechů nutily mladé tovaryše podnikat cesty na zkušenou do zahraničí. Tím se mohlo české výtvarné prostředí neustále doplňovat o nové inspirace. Máme to štěstí, že umělci se po návratu nespokojili s pouhým kopírováním, ale byli schopni syntézy nabytých vědomostí s domácí tradicí. Vytvářeli tak zcela specifické barokní tvarosloví, které se svým projevem a významem řadí na roveň umění současné Evropy, ba v mnohém ji předčí.
Kadaň - raně barokní přestavba vyhořelého kostela Povýšení sv. Kříže - Carlo Lurago po r. 1654, morový sloup 1752, morové a Mariánské sloupy najdeme snad v každém městě a ne vždy se musejí vztahovat ke konkrétní události, jako tento 23 m vysoký oblakový jehlan se šestnácti sochami.
Libědice - kostel sv. Víta vystavěný pražskými karmelitány 1682-94, aniž by se musely přerušit bohoslužby, nový kostel se stavěl kolem kostela původního, který byl zbourán až po jeho dokončení.
Paštiky - vrcholně barokní kostel sv. Jana Křtitele K.I. Dientzenhofer 1747-53, nádherná jednolodní stavba nebývale štíhlá s mohutnými kasulovými okny severně od města Blatná.
Březno - poutní kostel sv. Petra a Pavla vystavěný dle plánů K.I. Dientzenhofera 1739-65, poznamenaný zjednodušováním vnější zdobnosti (geometrické hlavice pilastrů) v posledním desetiletí tvorby K.I.D. Zdůraznění optického účinku korunní římsy nebo tektoniky konvexního vstupního rizalitu jsou hlavními určovateli působení hmot.
Libočany - rokokový kostel Všech svatých 1749-69. Samotná stavba nikterak nevybočuje z půdorysů vrcholného období, ale zato je výrazně "vyšperkovaná" rokajovými přízdobami.
Libočany - fara, současný stav nám umožňuje spatřit barokní (rokokovou) stavbu ve své nahotě. Dle možností a požadavků stavebníků se užívala kombinace lomového kamene a cihel, ze kterých se už tvarovaly hlavní architektonické prvky, které konkrétní tvar dostávaly ve štukové omítce pomocí dřevěných či kovových šablon.
Barokní krajina
Kontroverzní pojem stále vyvolávající odborné polemiky zastánců ve středověku a renesanci nastavených principů a těch, co poukazují na zcela prokazatelné zásahy, které přetrvaly až do současnosti. Život šlechty se v renesanci odehrával převážně v uzavřených zdech paláců s mnohými dvory a soukromými zahradami, kdežto život barokní se obrátil do prostoru vnějšího. Stavby se stávaly součástí a dominantou okolní krajiny, nezřídka s bohatou parkovou a zahradní úpravou.
Promyšlený urbanismus, kompoziční vztahy k proporcím lidského těla, začleněná perspektivní zkratka, iluzionismus a divadelní principy – nové atributy užívané při projektování.
Rozvoj průmyslové výroby, která se soustředila u vodních zdrojů a v zalesněných krajinách pohraničního podhůří, byl naopak vyvážen rozvojem zemědělství v nížinách se strategicky rozmístěnými vesnicemi, které průmyslové oblasti zásobovaly. V neposlední řadě pak barokní krajinu charakterizují aleje – stromořadí vysazovaná nejprve podél císařských cest příkazem samotné Marie Terezie 1752 – to aby panstvu v kočárech poskytovala stín, a od r. 1764 i na cestách obecních stromořadí ovocná, která kromě stínu mohla nasytit přesouvající se vojska. Zároveň se stala orientačními prvky v terénu, zvláště v zimě, kdy cesty zapadaly sněhem.
Březové stromořadí u Ždírce nad Doubravou a jabloňová alej u Netolic, jedny z nejhezčích, kterými projíždím.
Barokní génius
Jan Blažej Santini – Aichel, stavitel barokní smetánky. Od narození ochrnutý na polovinu těla, kamenictví se nikdy (na rozdíl od bratra Františka) nevyučil a jako původem malíř patřil k těm architektům, kterým nebylo povoleno samostatně stavět, v počátcích svého působení musel na provádění svých staveb zjednávat stavitele schválené cechem. Nejvíce je znám jako tvůrce barokní gotiky či gotizujícího baroka (jak kdo chce), ale to je jen část jeho tvorby. Stavěl i běžné domy zcela v intencích módního vkusu. A nemusel daleko. V Nerudově ulici zakoupil Valkounský dům, který oblékl do barokního hávu, přikoupil ještě sousední U zlaté číše a tím vznikla rezidence odpovídající jeho společenským stykům. Byl požádán o vystavění paláce rodu Morzinů přímo naproti svému domu. Dalším zadavatelem se stal soused o dům výše, kde několik let byla proluka někdejšího renesančního paláce pánů z Hradce, který v Santiniho době vlastnili Kolowratové. V těchto dvou stavbách se snoubí jemné členění fasády respektující křivku ulice s dynamikou sochařské výzdoby z dílny F. M. Brokoffa a M. B. Brauna.
Nerudova ulice - původně Ostruhová, vyměřená 1267 za Přemysla Otakara II. Pro baroko jako stvořená, neboť většina středověké zástavby podlehla ničivému požáru Malé Strany r. 1541.
Morzinský palác (rumunské velvyslanectví) - vznikl spojením čtyř původních domů. Atlanti pod balkonem jsou heraldickým symbolem znaku Morzinů. Za průčelní budovou jsou křídla svírající dva dvory s kašnami a zahradu.
Thunovský palác (italské velvyslanectví) - v Praze je většina paláců držiteli více jmen, tak i tento, původní dva domy pod Novými schody koupil Z. Lev z Rožmitálu, J. Žabka z Limberku vystavěl první podobu paláce, následovali páni z Hradce (nynější dochované renesanční průčelí), Slavatové - raně barokní věž ve středu areálu, Kolowratové pak strhli domy do Ostruhové ulice a po desetiletém odkladu se konečně pustili do realizace Santiniho projektu. Posledními majiteli byl rod Thunů, od kterých palác koupila v r. 1924 Itálie pro potřeby velvyslanectví. Palác třikrát vyhořel a opět povstal z popela.
Valkounský dům - Santiniho přestavba již není patrná, byla změněna dalšími úpravami r. 1750. V interiéru se dochovaly malované renesanční stropy.
Santini měl dokonalý cit pro začlenění stavby do krajiny. Nádherným příkladem je např. zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou nebo kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou. Obě stavby jsou organickým zakončením přírodní homole nad městem, korunami na temeni kopce, vyvrcholením a pointou jeho křivky. Jednou z hlavních složek Santiniho staveb je účinek světla. Ničím nestíněné centrály předvádí proměny ve všech fázích dne a zvláště na Zelené hoře rozehrává světlo ohromenému návštěvníku mysteriózní divadelní představení.
Karlova Koruna - stavba proběhla v letech 1721-23, na počest korunovace Karla VI. (odtud její jméno) paprsčitá centrála s třemi křídly. Netradičně tvarované mansardové střechy podporují z daleka viditelný efekt propojení stavby s křivkou Chlumu. Tvarová bohatost křídel a rizalitů střední centrály dovolila vynechání štukové fasádní zdobnosti tak typické pro období vrcholného baroka. Architektova výmluvnost a stavebníkova touha po neotřelém nám zanechala stavbu obdivovanou dodnes.
Žďár nad Sázavou - poutní cisterciácký kostel sv. J. Nepomuckého na Zelené hoře 1720-22. Snad kompozičně nejpromyšlenější Santiniho stavba, v každém případě opticky nejpůsobivější. Konstrukce půdorysu pomocí vzájemně se protínajících kružnic, z nichž jsou vybrány konstrukční body pro vrcholy hvězd, které v násobcích čísla pět vytvářejí půdorys nejen kostela, ale i ambitu okolo.
Barokní Aedilis noster
– náš stavitel, čestný titul udělovaný církevními řády, které využívaly služeb jednoho architekta. Takové postavení měl nepopiratelně nejčinnější a nejvšestrannější stavitel Kilián Ignác Dientzenhofer. Mezi něj a baroko se dá vložit rovnítko. Titul Aedilis noster obdržel rovnou od několika řádů, kromě toho se stal r. 1730 i dvorním stavitelem a od 1737 rovněž hlavním pevnostním stavitelem. Na starosti tak měl mimo běžných zakázek i dohled na stavební dění všech císařských objektů po celém království, které musely být připraveny na případnou návštěvu vídeňského dvora. Na služebních cestách trávil během půl roku více jak měsíc mimo domov a asi bychom se divili, kolik běžných staveb pochází z jeho pera – pivovary, hostince, hospodářské budovy, jako i všemožné opravy ať už po škodách válečných či jen věže zámků a kostelů poničených zásahem blesku.
Kilián Ignác navázal na práci svého otce Kryštofa, ale na rozdíl od něj jej označujeme za tvůrce tzv. dynamického baroka, i když ke konci své tvorby se výrazně vracel k jednoduchosti barokního klasicismu.
Benediktini
Po otci zdědil nejen talent, ale i objednavatele. Nejvíce, co do počtu, jej zaměstnával řád břevnovsko-broumovských benediktinů, pro které vytvořil rozsáhlý komplex urbanisticky promyšlených kostelů v okolí Broumovského kláštera. Ústřední myšlenkou je vztah jednotlivých kostelů ke klášteru - oveček ke svému pastýři, velké rodině otočené ke svému chlebodárci. Na všechny kostely je z klášterní věže vidět, všechny jsou ke klášteru otočeny bokem, seřazeny do zbožného kruhu. Pozor - zde neplatí poučka, jak v přírodě rozeznat sever orientací kostela. Výjimečně šlo totiž zvláštní klauzulí povolit změnu východo-západní orientace kostela a to je právě případ Broumovska.
Jezuité
Další řád, který nedal Dientzenhoferům čas na odpočinek, byli Jezuité. Pro ně pak vytvořili monument nepřehlédnutelný, nejvelkolepější, nejdiskutovanější, nejproblematičtější a v současnosti i nejfocenější a nejzobrazovanější – kostel sv. Mikuláše na Malé Straně. Ten v sobě snoubí veškeré principy barokního stavitelství a jeho vývoje. Hmota a silueta kostela je protiváhou renesanční helmice katedrály sv. Víta viditelná v mnoha průhledech po celé Praze a pro příchozího z Karlova mostu rostoucí dominantou. Promyšlená perspektivní zkratka a proporce protáhlého tamburu kupole a štíhlé věže nás svojí vyvážeností překvapuje (a oku lahodí) z jakéhokoli směru, který nám Malá Strana nabízí. Mikuláš je dokonalý i po stránce propojení všech výtvarných oborů.
Jezuité, kteří na Starém Městě započali s přestavbou a rozšířením kláštera a koleje, potřebovali i místo pro "dům professe" (sídlo představitelů koleje mimo její areál). Získali zastavěný prostor vprostřed Malostranského náměstí s kostelem sv. Mikuláše a rotundou sv. Václava. Císařem přidělené domy byly náhle vyjmuty z městského fondu, tím přišla Malá Strana o kontribuční poplatky z domů plynoucí, a tak se rozpoutala táhlá válka mezi řádem a městskou radou.
Přidělením pozemků i s farou a farním kostelem dal vladař nepokrytě najevo měšťanům i Karlově univerzitě vlastní svrchovanost a dosah svých pravomocí.
Vše započalo r. 1653 jednáním o podobě a rozsahu městiště. Jednou z nesčetných podmínek povolení stavby byla výstavba nové zvonice, která měla sloužit jako pozorovací a hlásná věž – náhrada za věže obou kostelů. Věž tedy nepatří ke kostelu, vždy byla v majetku města. Avšak ani po roce se stavět nezačalo. Hlavním impulsem pro novostavbu byl majetkový odkaz Václava Františka z Kolowrat, který vstoupil do řádu a jedinou jeho podmínkou bylo umístění rodového erbu na fasádu koleje i kostela. Vyplácení oněch 80 000 zl. rýnských se protahovalo a rovněž magistrát neustále kladl nové a nové podmínky. Těžkými formanskými vozy se objíždělo budoucí staveniště, aby se stanovila potřebná šíře ulic, jednání trvalo dalších pět let.
1673 - 1690 se budoval "dům professe" dle projektu G. D. Orsiho a F. Luraga v intencích přísné jezuitské strohosti. Jemu padl za oběť i kostelík sv. Václava. Z kostela sv. Mikuláše však v té době byly hotovy jen základy průčelí. A to proto, že Leopold I. přislíbil položit základní kámen při návštěvě Prahy r. 1673, a pak - hotové základy již těžko bude městská rada měnit. Zasypané základy čekaly čtrnáct let na obnovení stavební činnosti. Dva roky probíhala nová jednání s malostranskými a po návrzích několika architektů byl pro vybudování definitivně vybrán Kryštof Dientzenhofer. V té době se již přísné stavební regule jezuitů uvolnily, a architekt mohl rozvlnit fasádu kostela dle vlastních představ.
Malá Strana - kostel sv. Mikuláše a "dům professe", v jehož rohu zanikla rotunda sv. Václava. Kostelík však nebyl stržen, nýbrž se stal součástí budovy a sloužil jako modlitebna. V době stavební účasti K.I.D. se ještě stavělo východní křídlo budovy.
V r. 1711 byl provizorně uzavřený kostel vysvěcen. Stály pouze dvě pole hlavní lodi a čtyři postranní kaple. Věže se město opět nedočkalo. Od r. 1735 městská rada začala na řád znovu naléhat, ale peníze na dostavbu stále nebyly. Stavbu po složitých jednáních, kde věž byla hlavním tématem, převzal Kilián Ignác v r. 1737 a pro uklidnění malostranských vybudoval zvonici provizorní – dřevěnou. 1745 je rok, kdy závěr kostela i s novou věží dosáhl hlavní římsy okolních staveb a roku 1750 byly už tak vysoké, že se musela sejít komise k posouzení jejich stability. Do nedokončené věže byly zavěšeny zvony a v říjnu 1751 byla dovršena kupole. V prosinci Kilián Ignác bohužel umírá a stavbu dokončuje o rok později jeho nástupce Anselmo Lurago (někdy mylně označován za jeho zetě).
Ač byl kostel vysvěcen, rozhodně nebyl hotový. Na vnitřní výzdobě se pokračovalo ještě do r. 1765. Ta byla dle tehdejších zvyklostí samostatnou objednávkou a architekt měl na ni minimální vliv. Většinou navrhoval základní vnitřní rozvržení a důležité zdobné prvky, profil hlavní římsy a tvary sloupových hlavic. Někdy docházelo i k zásahům do samotné stavby. Během stavby sv. Mikuláše se změnil názor na pojetí stropních maleb. Lunetová okna v podkroví byla zazděna a odtesáním klenebních pasů vznikla mírně zvlněná plocha pro velkoformátovou fresku J. L. Krackera. Pokud stavba kostela spolykala 76 000 zlatých rýnských, jeho vnitřní výzdoba umělým mramorem, štukami, sochami, práce řezbářské, truhlářské a zámečnické zatížily pokladnu částkou jen o něco málo nižší - 69 000 zl.r. Ke škodě Jezuitů byl jejich řád zrušen papežem Klementem XIV v r. 1775.
Praha - Sadelerův prospekt 1606, rytina podle kresby Philipa van den Bossche. Ve výřezu Malostranského náměstí vidíme oba kostely, kostel sv. Tomáše a dominantou hradních paláců je tehdy ještě renesanční Rožmberský palác s mohutnými věžemi. Ty vzaly za své při první přestavbě 1723-31 (T. Hafenecker), dnešní rokokovou podobu získala fasáda 1754-55 (A. Lurago). Mohutné věžní základy teď slouží jako balkóny.
Zatímco dnes váží stavební dokumentace i několik kilogramů, dřívějším architektům stačilo provést rýsovaný plán obsahující půdorys, nárys a řez budovou s potřebným měřítkem. Na polírovi (vedoucím stavby) pak bylo, aby si veškeré rozměry a proporce dle nákresu odvodil. Architekt ještě kreslil profily jednotlivých říms ve skutečné velikosti pro výrobu šablon.
Barokní smolař
V Praze stojí i barokní obluda - Černínský palác. Monument obřích rozměrů, kterému rovněž padlo za oběť několik středověkých domů, mezi nimi i dům Bonifáce Wohlmuta. Hrabě Humprecht Černín, po návratu z Benátek (císařský velvyslanec), nutně potřeboval své společenské postavení podpořit adekvátní rezidencí. Zcela primárně bylo potřeba vyrovnat se paláci Valdštejnskému, i palácům na Hradčanském náměstí. Oslovil několik architektů, mezi jinými i italského G. L. Berniniho. Náročným požadavkům zadavatele vyhověl až Fr. Caratti, který na stavbu palladiovského stylu dohlížel v letech 1669-97. Stavba se protahovala a velkolepost se prodražovala. Trvalo to více jak osmdesát let, než se palác dostal do dnešní podoby. Až v r. 1723 byly odstraněny domy před palácem a mohla vyniknout jeho monumentalita. Během budování se vystřídalo několik architektů a nakonec se Černínové z Chudenic zadlužili a palác se musel prodat.
V roce 1741 měl však namále – francouzsko-bavorské vojsko obléhající Prahu palác podminovalo a hrozilo jeho zničením, pokud se obránci nevzdají. Naštěstí se zároveň Habsburkové utábořili před Mnichovem a obdobnou hrozbou donutili Bavory ke stažení.
Poloha paláce na okraji města před královským hradem jej k podobným útrapám odsoudila několikrát a opakované drancování rovněž nutilo majitele sahat hluboko do kapes a vydávat se z peněz za opravy. Nakonec Černínský palác skončil r. 1851 v rukou vojenského eráru, kdy utrpěl hlavně interiér. Klid pro něj nastal až s posledními stavebními úpravami P. Janáka (1928–32) pro potřeby ministerstva zahraničí Československé republiky.
Hradčany - mohutnost stavby nám neumožňuje vytvořit si představu o celém paláci, můžeme si domýšlet, že zadní trakt bude stejně tak mohutný, ale opak je pravdou. Co nebylo v baroku na očích, na tom se šetřilo. Palác má ještě střední a dvě boční křídla, vytvářející dvě drobná nádvoří. Zadní (západní) křídlo je v podstatě jen propojovací chodba. Třicet mohutných polosloupů na hlavní fasádě působí monotónním dojmem, ale přitom dodávají stavbě rytmus, který umocňují přistavěné portály s balkónem (A. Lurago 1747-49).
Barokní marnivec
Za takového lze označit Arcibiskupský palác na Hradčanském náměstí v Praze. Již v době barokní několikrát měnil kabát a podobu. Naposledy, když došlo k celkové přestavbě Pražského hradu (tzv. tereziánská přestavba). Hradní příkop před Matyášovou bránou byl zasypán a nově vzniklý čestný dvůr se propojil s celým náměstím, takže našemu marnivci nezbylo, než se rozšířit a trochu pozdvihnout. Zrovna tak za marnivé můžeme považovat vybudování bazénu na střeše Lobkovického paláce (Německé velvyslanectví). Dnes se může zdát podivné, proč na střeše uprostřed husté zástavby něco takového, ale tehdy Praha vypadala zcela jinak a hlavně – Praha barokní bylo jedno velké staveniště.
Arcibiskupský palác - vybudovaný na místě bývalého paláce Gryspekovského budovaného od r. 1538 a již 1562 prodán pro potřeby nového arcibiskupství (přestavba B. Wolmut, O. Aostalis). Raně barokní přestavba 1675-84 (J. B. Mathey - první počin tohoto francouzského architekta v Čechách). Rokoková přestavba J. J. Virch 1764, kdy na fasádě doslova vypučely sochy z dílny I. F. Platzera.
Lobkovický palác - pův. Přehořovský 1703-08 (G. B. Alliprandi). Bazén je vyvrcholením na válcovém rizalitu zahradního průčelí, lemován kamennými vázami. Proporce paláce obdivovaného již r. 1710 byly změněny Lobkovickou přestavbou 1769, kdy byla boční prohnutá křídla zvýšena o jedno patro. Obdivovaná byla rovněž zahrada, založená 1703 J. J. Kapulou, svažitý terén bývalé vinice odpovídal italskému zahradnímu stylu, ale vegetace byla již upravena ve stylu francouzském - od r. 1793 je ze zahrady anglický park.
Šternberský palác - palác bez uličního průčelí na pozemku za Arcibiskupským palácem s romantickou intimní zahradou nad Jelením příkopem. Pravděpodobně hrabě ze Šternberka se již nepotřeboval stavět na odiv, k tomu mu bohatě stačil zámek v Tróji. Autor není znám, uvažuje se o Martinellim, Alliprandim nebo Santinim. Každopádně první koncepci navrhoval Mathey, autor trojského projektu.
Barokní samotáři
S rozvojem Mariánského kultu a po svatořečení Jana z Nepomuku roku 1729 (blahořečení 1721) se po království rozšířila výstavba rozmanitých Božích muk, kapliček díkuvzdání, mosty a mostky se začaly plnit sochami. Stavby kamenné nebo zděné vznikaly na místech zázračných úkazů, léčivých pramenů či jen tam, kde bylo třeba poutníkům spočinouti ve stínu přisazených stromů – dnes jsou to obří monumenty krajiny, již z dálky lákající k odpočinku. Ve velkém se stavěly poutní kostely, ke kterým mnohdy vedly aleje kaplí křížových cest. V neposlední řadě krajinu zdobí i smírčí kříže či kameny – pokání provinilců, jejich očistný návrat do lůna katolické církve.
Lomec - poutní kostel Jména Panny Marie v blízkosti loveckého zámečku (nyní klášter) severně od Netolic. Stavba se dlouho přisuzovala Santinimu, ale po nalezení zakládací listiny v helmici střechy je prokazatelné, že autorem byl sám hrabě Karel Filip Buqvoy. Základní kámen položen 1692, ale stavba neměla církevní povolení, a tak se začalo stavět až r. 1699. Vysvěcen 1704. Uvnitř kostela je vyřezávaná zmenšenina baldachýnového oltáře z chrámu sv. Petra v Římě.
Křižany - obec v dohledu Ještědu, kde u kostela sv. Maxmiliána stojí kamenná kaplička s nově malovaným obrazem "Panna Marie a Sv. Anna s Ježíškem pod Bohem Otcem a Duchem Svatým" podle kresby oltářního obrazu z kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově na Novém Městě pražském. Foto před a po rekonstrukci.
Nedaleko obce je i volně stojící kaplička sv. Václava a Jiřího korunovaná vzrostlými lipami.
Kadaň - do parku, který obklopuje křížovou cestu pískovcových výklenkových kaplí, byly přemístěny smírčí kříže z nedalekého okolí, pravděpodobně zachráněných před zkázou postupující těžby uhlí. Křížová cesta vede od radniční věže k františkánskému klášteru a má dle tradice stejnou délku jako sedm zastavení Krista od domu Piláta na Golgotu. Budována byla od r. 1697 až do počátku 18. stol. Rozdílný rukopis svědčí o více autorech. Kadaň se rovněž vyznačuje kumulací soch sv. Jana Nepomuckého. Tato je z r. 1713.
Barokní spektakulárnosti
Spektákl = podívaná. Pod heslem „...život je divadlo, divadlo je život...“ se barokní šlechta okázale bavila. A to nejen v honosných divadlech. Výstavba promyšlených zahrad francouzského typu (zahrady rovinné, oproti předchozím italským, které využívaly terénních změn) měla návštěvníka ohromovat, rozveselit a přimět k úžasu. K tomu dopomáhaly zahradní stavby umělých jeskyň, pousteven, romantických zřícenin a hlavně technicky dokonalých vodních prvků. Voda jako symbol křtu i zániku, strachu a nebezpečí, lodě pak představovaly církev, která věřící bezpečně převeze po řece života k jejich cíli. Bylo objeveno mnoho pramenů s prokázanými léčivými účinky a s tím ruku v ruce docházelo k rozvoji lázeňství. V Čechách můžeme hovořit i o barokním balneologickém ráji.
Nové Dvory u K. Hory
– k věhlasu je vyzvedl hrabě Bernard Věžník výstavbou monumentální zahrady s vodním kanálem, po kterém pluly divadelní lodě z dílen holandských stavitelů, na nichž „...při hudbě držány rozmanité zábavy...“ zvláště při návštěvě Karla VI. u příležitosti jeho korunovace českým králem. Později se zde zdržovala i císařovna Marie Terezie.
Velké Losiny
– se rovněž pyšnily bohatě zdobenou zahradou plnou fontán, jezírek, kanálů, soch, loubí a zahradních altánů. Díky tomu se jim přezdívalo České Versailles. Žel bohu ne každý majitel byl takovým hrátkám příznivý, zahrada pustla. Již počátkem devatenáctého století byly sochy rozprodány či použity jako stavební materiál, barokní zákoutí přebudována na anglický park a největší část zahrady s grottou a branami dnes kryje hladina rybníku.
Kuks
– perla barokního iluzionismu. Hrabě Špork, který pocházel z chudých poměrů, potřeboval vzdorovat všem posměškům a povýšenosti ostatní šlechty a to se mu v komplexu kukského špitálu, zámku a nedalekého Betléma dokonale povedlo. I tři stovky let poté s úžasem hledíme na galerii sochařské velkoleposti M. B. Brauna, na dokonalost proporcí staveb Alliprandiho a snažíme se vžít do doby, kdy při hraběcích slavnostech vskutku víno teklo proudem.
Barokní nešťastníci
Vezmeme-li do ruky cihlu, neznamená to, že něco postavíme. A pokud to postavíme, neznamená to, že si toho užijeme. A pokud si toho užijeme, neznamená to, že to přetrvá věky.
Tak třeba vysloužilec císařské armády hr. P. Strozzy založil r. 1664 nadaci na vybudování ústavu pro vysloužilé vojáky. K rozhodnutí o výstavbě se přikročilo až po šedesáti letech, vyzváni k projektu byli A. E. Martinelli a K. I. Dientzenhofer. Pozemek se hledal dlouho a až r. 1731 se započalo se stavbou. Kilián Ignác zhotovil plány pro komplex nebývalých rozměrů. Pokud by byl vystavěn, jistě by věhlasem zastínil svůj pařížský vzor. Řeč je o Invalidovně. Tehdy stavěna za hranicemi města měla čítat devět uzavřených dvorů s centrálním kostelem – bohužel stojí pouze dvůr jeden a bez kostela. Od téhož autora je stavba ukončená v necelé polovině a může se jí pyšnit Kutná Hora – bývalý klášter Voršilek. Kilián Ignác stavěl pro pražský řád na Hradčanech, a tak byl požádán o služby i tím kutnohorským. Z famózního projektu zbyla jen jižní polovina zploštělého šestiúhelníku a provizorní kaple. Současný neobarokní kostel Nejsvětějšího Srdce Páně pochází až z přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Invalidovna - původní návrh hlavního průčelí s devítiosým převýšeným rizalitem se vstupním portálem. Půdorysná rekonstrukce zamýšleného komplexu, červená část odpovídá postavené skutečnosti, která se dnes krčí v přítmí zcela nebarokních karlínských paneláků.
Kutná Hora - klášter Voršilek, stavba zahájena r. 1735 (jednání a hledání pozemku již od r. 1725), váhavě se stavělo až do r. 1749, ale smrtí K.I.D. veškerá stavební činnost ustala. Dodnes severní křídlo - provizorně zavřené, odhodlaně čeká na dalšího políra s partou zedníků, aby vznešenou budovu dokončili. V projektu kostela (dvakrát přepracovaném) zamýšlel Kilián Ignác vybudovat centrálu s kupolí ne málo podobnou sv. Mikuláši.
Barokní anomálie
Ač doba baroka byla (je) označována pro Čechy dobou „Temna“, v podstatě se stala útočištěm utiskovaného národa. Baroko prosáklo do každodenního života – zdomácnělo. Po Bílé hoře se snížil počet obyvatel zhruba o třetinu, do exilu odešly tři čtvrtiny příslušníků evangelického vyznání, po většinou představitelé městského patriciátu a drobné šlechty, tvořící páteř humanistické vzdělanosti. Vzdělávání českého národa pak bylo svěřeno Jezuitům a jejich rozrůstajícím se kolejím.
Nastalo období iracionality a fanatismu, přesto v okolí Aše bylo r. 1648 oficiálně povoleno vyznávání víry evangelické.
Pokud porovnáme seznamy šlechtických rodů, tak z patnácti nejbohatších bylo před válkou třináct rodů „starožitných“ - po válce již jen pět. Příliv nové vládnoucí vrstvy z Itálie, Španělska nebo Německa přineslo větší či menší změny do zaběhlých zvyklostí národa. S tím souvisí i umělecký rozmach. Architektura, sochařství, malba, hudba i literatura měly tolik příznivých podmínek pro svůj vznik jako nikdy před tím a možná i poté. Baroko nám také darovalo svatého Jana. Opět téma k protichůdným diskusím a polemikám, které přetrvávají až do dneška. Byla ona kanonizace Jana Nepomuckého účelovým nástrojem rekatolizace, nebo jen logický vývoj oblíbeného mučedníka? Faktem je, že díky tomu se dařilo potlačovat účinky smrti Mistra Jana Husa, faktem je, že jen Nepomucký a Panna Maria - jako jediní svatí, mají právo mít místo svatozáře kruh z hvězd a faktem je, že mnoho soch a podobenství Jana Nepomuckého padlo za oběť obrazoborectví po vzniku Československé republiky.
V průběhu doby „Temna“ na území království více jak devadesát let nevstoupilo cizí vojsko.
Barokní dědictví
Dalo by se říci, že smrtí Kiliána Ignáce Dientzenhofera v prosinci 1751 v podstatě končí doba barokní velkolepé výstavby. Přichází rokoko, které se však u nás povětšinou omezilo na životní styl, nikoli samostatné umělecké období.
Rokoko – spíše pozdní baroko, se v architektuře odlišuje více rokajlovými přízdobami než tvarovou změnou. Co však je více určující, je změna ve společnosti. Vláda Marie Terezie definitivně ukotvila vídeňský centralismus, a tak vyšší šlechtě, chtěla-li zůstat v mocenském postavení, nezbylo nic jiného, než sbalit kufry a hurá ke dvoru. Na uvolněná místa se dostává šlechta nižší a hlavně nobilizované měšťanstvo (povýšené do šlechtického stavu), které však nemá onu potřebu vnější okázalé sebeprezentace jako letité rody předešlých dob. Ránou z milosti byl pak výnos osvíceného panovníka Josefa II. o omezení církevních řádů a následné rušení klášterů. Průmysl a kapitál nabíraly vrchu.
Barokní dědictví můžeme pozorovat ještě v polovině devatenáctého století s výstavbou malých vesnic v tzv. selském baroku či v éře historizujících slohů, kdy neobarokní fasády činžovních domů zabírají zhruba polovinu této výstavby (neověřeno, pouze má domněnka z toulek po Praze).
Barokní rehabilitace
V průběhu devatenáctého století se zvýšil zájem historiků o všeobecně odmítané dekadentní období nově nazývané dobou barokní. Postupné uznávání výtvarných hodnot sedmnáctého a osmnáctého století začlenilo baroko do posloupnosti výtvarného vývoje. V r. 1850 napsal německý novinář F. G. Kühne článek o pražských kontrastech, příměr konfrontace dvou rozdílných a viditelných epoch rozvoje města:
„Těch sta věží, jež zde staví do výše, sotva ještě ví, ve změti městské architektury, jakého ducha dětmi jsou: kostely s husitskými klíny špicí a zbrojnými přílbami vysílají římské modlitby k nebesům.“
...ať je či není česká krajina barokní - zjistil jsem, že v Praze máme barokní i holuby...
...zkuste tedy někdy, až sjedete z dálnice, se při jízdě rozhlédnout a všimnout si oněch stop, které nám baroko zanechalo do dnešních dnů...
Martin Houska
...a ještě něco navíc...
Barokní slovníček
Z baroka jsme zdědili mnoho slov, která známe, ale co znamenají a kde se vzala?
Altán – drobná zahradní architektura, doplňující a akcentující její výtvarný účinek, většinou zděná, umožňující stinný odpočinek. Velkým propagátorem byl vídeňský architekt J. B. Fischer z Erlachu, stavitel hraběcího rodu Athanů nejen ve Vídni, ale i na Moravě a v Čechách.
Bazén – umělá vodní nádržka, rovněž součást výzdoby barokních zahrad, k nám doputovala z Francie.
Il Gesù – [džezú] kostel Jména Ježíše v Římě, vystavěný 1569–80 na místě kostela, do kterého se chodil modlit zakladatel Tovaryšstva Ježíšova Ignác z Loyoly. Je považován za první barokní stavbu vůbec a stal se předobrazem většiny jezuitských kostelů. Architekt J. B. da Vignola.
Kasulová okna – typický prvek tvorby K.I.D.; okenní otvor ve tvaru kněžského ornátu - casula
Konkávní, konvexní - oblíbená slovíčka charakterizující půdorysné zvlnění stěn. A jak je rozlišíme? - káva → šálek → prohlubeň → stěna vydutá, probraná, - vex → ven, expandovat → stěna vypouklá. Pochopitelně, co na jedné straně směřuje ven, na druhé zase dovnitř.
Kordonová římsa – kordon (zábrana, zátaras); průběžná římsa horizontálně dělící fasádu nejčastěji na rozhraní podlaží.
Městiště – stavební pozemek, ve významu místo, kde něco jest - kde se něco děje.
Palladianismus – architektonický styl odvozený od staveb benátského renesančního architekta A. Palladia vyznačující se přísnou symetrií a účinkem perspektivy. Navazuje na motivy antického Řecka a Říma.
Barokní architekti
první poválečná generace – Carlo Lurago, Francesco Caratti, Antonio della Porta, Giovani Domenico Orsi, Jean Baptista Mathey
konec 17. stol. - Marco Antonio Canavalle, Pavel Ignác Bayer, Giulio Broggio
Vídeňská orientace (1700) – Giovanni Battista Alliprandi, Carlo Fontana, Domenico Martinelli, Johan Benhard Fischer von Erlach, Johan Lukas von Hildebrandt
radikálně dynamická skupina – Kryštof Dientzenhofer, Jan Blažej Santini – Aichel, František Maxmilián Kaňka, Tomáš Haffenecker, Oktavián Broggio, Filip Spannbrucker, Pietro Paolo Columbani
architektonická syntéza – Kilián Ignác Dientzenhofer, Václav Špaček, František Ignác Preé
tereziánské Čechy (nostalgie po zlatých časech)– Anselmo Lurago, Nicolò Pacassi, Stephan Diendonné, Andreo Altamonte, Jan Josef Wirch, Anton Schmidt, Josef Jäger, Ignác Jan Nepomuk Palliardi, Anton Haffenecker, Filip Heger, Matthias Hummel, františek Kremer, rodina Koschů
Lurago - rozvětvená rodina pocházející ze severoitalského Coma. V raném baroku největší stavební firma Carla Luraga a jeho synovce. V Čechách působili: Martin Lurago, Carlo Lurago, Francescno Lurago, Giovani Antonio Lurago, Anselmo Martin Lurago - seřazeni dle data úmrtí.
Santini - v nich je zmatek. Prvním z rodu byl v Praze kameník Jan Santini - Aichel. Synové Jan Blažej a František Jakub - oba si přízvisko Aichel přidali až v Itálii na studiích. František byl vyhledávaný kameník a jak to tak chodí, s bratrem si nejspíš moc nerozuměli, neboť více práce odvedl pro oba Dientzenhofery, než pro svého povýšeneckého bratra.
Barokní živobytí
– malé finanční srovnání z roku 1730:
zlatý rýnský = 60 krejcarů
čistý roční příjem K.I.D. 500 zl.r. plus 480 zl.r. z dvorní kanceláře
koupě domu v Praze 1 000 – 2 000 zl.r.
tesařský mistr – 9 a ½ kr. týdně
tovaryš – 7 kr. týdně
libra – 0,6 kg
věrtel – 23,5 l
pinta – necelé 2 l
chléb 3 libry 29 lotů – 2 kr.
maso hovězí 1 libra – 4 kr.
kapr 3 libry – 5 kr. 3 den.
věrtel mouky – 57 kr. 23 den.
pinta bílého piva - 3 kr. 3 den.
kopa vajec – 15 kr.
Úvodní foto: Maskaróni Černínského paláce - Giovanni Battista Pozzi, neuvěřitelné dílo štukové výzdoby, fantazie a řemeslné virtuozity.
