Když se řekne keramika, každému se vybaví hrnčířský kruh. Ten ale u rozrazil rezekvítek určitě nehledejte. Její misky, amfory, hrníčky a spousta dalších výrobků jsou hravé a nepravidelné. Optimismem vás nakazí jejich zářivé barvy nebo milé popisky u každého výrobku – a podobná lehkost vyzařuje z celého dnešního rozhovoru. Jaro je tady :)

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
Jmenuji se Iva. Narodila jsem se někdy v minulém tisíciletí v Litomyšli a provdala se do Železného Brodu. Mám bezvadného manžela, nevím, který jiný by to se mnou a s mými nápady vydržel. A která jiná s ním. K němu, už v tomto tisíciletí, přibyly dvě báječné děti, holka a kluk. A před dvěma lety jsme si pořídili čtyři králičí holčičky.
Jsem úplně normální ženská, aspoň si to o sobě myslím. Moje rodina si to tak úplně nemyslí, ale moc mi to neříkají a tolerují všechny moje tvůrčí úlety i páteční nálet s vysavačem. Pár kamarádů mi řeklo, že jsem člověk, na kterého si musí člověk zvyknout. A zvykli si. No, a když teď ještě napíšu, že jsem učitelka a že učím chemii a laboratoře na střední škole, asi všem dojde, že to se mnou tak úplně snadné nebude. Kromě keramiky si občas zatruhlařím, něco ušiju, upletu z vlny či z pedigu nebo utkám. Ale keramika je prostě nejlepší!

Jak jste se dostala k tvoření?
Znáte Hospodu Na mýtince od Járy Cimrmana? Hostinský vždy toužil mít hospodu, ale nesnášel lidi. Já odjakživa měla ráda keramiku, ale nesnášela hlínu. Jakoukoli.
A pak začala moje holčička chodit se školkou na keramiku. A protože ji to bavilo, chtěla chodit ještě odpoledne s maminkou. A tak jsme vyrazily, já jako doprovod. Aspoň jsem si to myslela. Jenže paní lektorka Lída přede mě položila hroudu a očekávala "Tvorbu". No a já, abych se neshodila před tou svou holčičkou, Lídou a všemi kolem, jsem tu odpornou, pokožku vysušující hmotu vzala do rukou. No a už jsem ji nepustila. Začala jsem si ty hroudy nosit domů, a když děti spaly a manžel koukal na fotbal, vybalila jsem ji v kuchyni a patlala a patlala. Tak to začalo. Vysušené výtvory jsem vozila do DDM, kde mi je vypalovali.
Pak už jsem v kuchyni zabírala moc místa a vzhledem k tomu, že kuchyň má sloužit k jiným účelům než k hraní s hlínou (dětem bych to nedovolila, a tudíž jsem musela jít příkladem), přestěhovala jsem se do suterénu do prádelny. Toužila jsem po peci a plánovala ji na důchod. Nějak jsem se zmínila před manželem a on mi řekl, ať nečekám a pořídím si ji už teď. Asi měl pravdu, kdo ví, jestli v důchodu ještě tu hroudu udržím.
No a tak mám svou vlastní malou pec v malé dílničce z původní prádelny, která působí jako černá díra. To třeba jdu pro něco do mrazáku, který je ve spíži za mou dílničkou. No a mě to tam nějak vtáhne a já se vrátím třeba za dvě hodiny. A samozřejmě bez toho, pro co jsem tam šla. K mrazáku totiž ani nedojdu. Třeba i několikrát.

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Keramiku mám jen jako koníček. Nebo spíš pořádnou kobylu. A kolik času jí věnuju? No hodně. O víkendu ráno vstanu, ostatní většinou ještě spí. Uvařím si kávu a jdu do dílny, většinou ještě v pyžamu, jen tak na chvíli. Jenže ta chvíle se většinou protáhne do okamžiku, kdy je třeba jít uvařit nějaký oběd. No a ten je třeba i v půl třetí. A ve všední den? Když dorazím s dětmi domů, první moje cesta vede zase dolů, jako že zkontrolovat kotel. Hlavně se jdu ale podívat, jak mi střepy schnou. Nebo se jen tak pokochat. No a někdy se ta kontrola nebo kochání trochu protáhne.

Jeden čas jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych se keramikou zkusila živit. Ale asi by se z té mé tvorby vytratila radost, která, si myslím, je obtisknutá do každé mé věcičky. A tak si keramiku nechávám jako koníčka. Vždycky ji budu dělat jen, protože chci, ne protože musím. Mám to tak nějak v sobě zařízené, že když něco musím, tak to už dělat nechci.

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Všechny mé výrobky jsou modelované z plátu. Ke kruhu mě to nikdy moc netáhlo, ale obdivuju každého, kdo to umí a ráda se na točíře dívám. Sama jsem to zkusila jednou a nijak mě to neoslovilo, asi protože mi to moc nešlo. Modelování z plátu mě naopak nadchlo. Ten proces, který začne tím, že rozválím hroudu na placku, tu pak rozkrájím, namodeluji na nějakou formu, po zavadnutí sundám, vyhladím a pak otáčím, aby rovnoměrně schla, mě tak nějak uklidňuje. S modelováním z plátu jsem asi začala, protože k tomu potřebujete jen desku, váleček a laťky tlusté podle toho, jak má být plát silný. A to vše jsem měla doma. Nemusela jsem nic shánět. Na konci listopadu jsem váleček vždy vydrhla a nastoupila jsem s ním na cukroví. Teď už mám ale válečky dva.

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Vše většinou začíná tím, že vidím nějakou misku nebo dózičku a už si ji představuju obalenou hlínou, s nějakými oušky, hubičkou a tak podobně. Děti mě ze začátku v domácích potřebách k dózičkám vodily, teď mě spíš odvádí od nich. Tvar nějakého hezkého výrobku je možné vidět v tolika věcech! Třeba ve vajíčku na spravování ponožek, krabičce po zmrzlině… No a pak to jde jako na drátkách. Formu obalit fólií, aby pak šla z výrobku vyndat, a hajdy dolů. A pak už se vezme hlína, vyválí plát, ale to jsem psala výš.
A když dělám výrobek do nějaké soutěže tady na Fleru, tak zase svoji představu musím napasovat na nějaký tvar. Vždy se snažím, aby z toho bylo něco užitečného. A vše se odehrává jen v hlavě, nikdy jsem si nic nekreslila.

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Tak první vidím své výtvory já, potřebuji, abych byla s výsledkem spokojená a mohla je ukázat dál. Když s nimi spokojená nejsem, nejraději bych je zatloukla. Pak na mé výtvory koukne manžel a děti. Jejich názor je pro mě hodně důležitý a nedovedete si představit, jak pohladí otázka: „A mami, vyrobíš mi to taky?“ Nebo věta: „Mami, mně se ta tvoje keramika moc líbí.“ No a pak výrobek vyfotím, vystavím a čekám, co na to ostatní fleráci. Počítám srdíčka, čtu komentáře a samozřejmě vyhlížím objednávky. Prostě závislost jak hrom. Když je chvilku pauza, začínám se litovat, že mě nemá nikdo rád a jestli jsem si tu pec měla pořizovat. No a pak ta objednávka přijde nebo přibude nadšenec a zas je radosti na rozdávání.
A pak jsou pro mě moc důležitá hodnocení a zprávy od zákazníků. U každé zprávy z Fler pošty prožívám obavy, co mi asi píší, a pak obrovskou radost, když jsou spokojeni. A úplně nejlepší je vracející se zákazník.

Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
No tak to je moc těžká otázka, je tady tolik tvůrců, ke kterým ráda koukám, nebo i nakupuji, že by výběr vydal na několik stránek. Ale určitě bych doporučila wilde, její peněženky jsou nejen krásné, ale i mistrovsky zpracované. Kdo nemá tašku od galajana, měl by to napravit. NONNO - VINUTKY dělá krásné šperky, pak je tu zajímavá EFRAIM autorska keramika, ke které chodím pro lebky, jsou jako živé, nevěstám doporučuji Katy scrap a její krabičky. Určitě stojí za to nakouknout ke každé šikulce z klubu Zlatokopky, jsou to príma holky a fakt umí. Pak mám ráda Potěšílek a její dřevátka pro děti nebo dřevěné šperky od Bohouša a wook.

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Každý výrobek pro mě dost znamená, protože než se dostane na Fler a k zákazníkovi, držím ho mnohokrát v rukou a jsou v něm vtisknuté moje pocity, nálada… Kdybych měla vybrat jeden jediný, byla by to asi Amfora, výtvor z kategorie takzvaných bigošů. Je vytvořena z válečků, bez jakékoli formy. Dělala jsem ji ještě v kuchyni, takže tam několik dnů zabírala místo. Asi se nikdy neprodá a jak o tom teď přemýšlím, asi ji ani prodat nechci. Už jsme si na sebe zvykly a při luxování by mi chybělo, že ji musím odsunout a vysát za ní prach.

Používáte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Tak já jsem typický příklad kovářovy kobyly. Protože jsem s keramikou začala v době, kdy jsem už všechno měla (a nevyhazuju staré věci, abych měla dát kam nové), jdou téměř všechny výrobky do světa. Moje věci používají děti a manžel, ale já skoro vůbec. Jídelní servis mám po babičce, tak přece nedám pryč vzpomínky. A hrníček na kafe mám s dojemným příběhem, dal mi ho syn k Vánocům, když pomáhal Ježíškovi. Vybral mi ho v Prioru a já mu ho musela se zavřenýma očima podat z regálu. Šmátrala jsem poslepu a on mě navigoval, dokud jsem na něj nenatrefila. Jinak používám doma vyrobené výtvory mých dětí, třeba frťánka od dcery. Takže děti mámě, máma zbytku rodiny. A musím přiznat, že do velkého červeného hrnku na fotkách jsem si udělala čaj jen kvůli focení. Mohu říci, že z toho hrnku nechutnal vůbec špatně.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Jsem ráda s rodinou, ať už doma, nebo na výletě, u vody, v lese na houbách. Nebo s dětmi něco tvoříme. O prázdninách chceme dělat veliké krmítko pro ptáčky. Ale musím se přiznat, že ke keramice mi ulítávají myšlenky skoro pořád. Občas slyším při nějaké společné zábavě: „Mami, ty zase myslíš na keramiku.“ A nemá cenu zatloukat.

Jak vypadá váš ideální den?
Ideální den? Docela dlouho jsem nad touto otázkou přemýšlela. A došla jsem k tomu, že ideální je každý den, kdy ráno vstanu a večer usínám s vědomím, že je celá moje rodina zdravá a šťastná doma se mnou. Nic lepšího si nedovedu představit. Za každý takový den velký dík. A když mezi tím ránem a večerem strávím hezké chvíle s rodinou, nějaký čas pracuju a tvořím, několikrát za den se zasměju a třeba i pofňukám (pak si člověk víc váží chvil, kdy se směje), tak to je super. To jsou moje ideální dny. Jen ten budíček ve všední den by mohl být tak o dvě hodinky déle.

Jaké máte pracovní plány pro příští rok?
Tak určitě bych chtěla dál učit, protože práce ve škole se mi líbí. Každý rok v září přijde nový materiál, se kterým se musím naučit pracovat, každá třída je jiná a to mě na té práci moc baví. A co se tvoření týče, budu ráda, když lidé budou mít o moje výtvory zájem, jako doposud, budu prodávat to, co mám, a zároveň budu mít čas vyvinout nějaké novinky. Také bych chtěla ušít něco dětem z nasyslených látek. A samozřejmě to krmítko.