Nedávno jste se mohli na Fleru podívat pod ruce šperkařce Věnině a seznámit se ve zkratce s odléváním stříbra. Dnes si tuto techniku rozvedeme do hloubky i šíře a představíme si i historii dalších  úžasných výrobních procesů. Tauzírování, nielování, zvonařství… už vám nyní nebudou neznámé :o)

Odlévání je způsob výroby kovových součástí z tavitelných materiálů, kdy se roztavený kov vlije do dutiny ve formě ve tvaru požadovaného finálního výrobku. Odlévají se kovy železné, barevné a drahé.

To je lití ve zkratce, ale my se budeme věnovat lití ve šperkařství (k motorům apod. se můžeme dostat někdy příště ;o))

Historie

Velmi brzy lidé objevili tvárnost kovů i možnost jejich tavení, což jim značně usnadnilo zpracování za účelem výroby předmětů denní potřeby. V době bronzové z hrudek kovu s vysokým podílem mědi vytepávali a kovali první šipky na oštěpy a šípy nebo dráty, ze kterých stáčeli náramky.

První přesnější lití kovů ve šperkařství probíhalo na území Egypta a Asie. V Evropě zkoušeli slévat kovy už Keltové. Velmi známé jsou jejich masivní náramky a nákrčníky, na jejichž výrobě se nemalou měrou podílelo i lití.



Keltský zlatý nákrčník/ nález byl uložen v Britském muzeu

Nejstarší objevené formy jsou hliněné nebo jílovité a jemnější byly vyškrabávané do mastku. Kromě mastku se technologie příliš nezměnila. Archeologové nalezli hliněnou vikingskou formu obsahující tři licí otvory. Dva ve tvaru křesťanského kříže a třetí, znázorňující pohanské thorovo kladivo (každý se živil, jak uměl, bez ohledu na víru :o)


Skandinávská forma na lití kříže a thorova kladiva


Thorovo kladivo zdobené granulací

<- Navíjení skleněných perel ve zvýšeném ohništi se dvěma měchy. V podobném se dá utavit stříbro, zlato a bronz.

Až do středověku se při tavení využívalo speciálních ohnišť zapuštěných do země. Do dna vykopaného „kotle“ se zapustily vývody měchů, kterými se vytrvale vháněl vzduch do žároviště, kde se dosáhlo  vysokých teplot vhodných k roztavení kovu (teplota tání mědi je 1 084,62 °C ). Ve středověku se již začaly stavět uzavřené pícky, kde bylo možno dosáhnout vysokých teplot o něco snadněji.

Většinou se hrubší odlitky dále upravovaly tepáním a rytím a zdobily se jemnou granulací, filigránem,  tauzírováním a nielováním. Nejčastěji používané kovy byly zlato, stříbro a bronz.

Tauzírování

...je stará zdobná šperkařská technika. Do plochy se vyryla drážka, do které se postupně zatepal drátek z kovu odlišné barvy. Oba kovy obvykle i jinak korodovaly, proto byl tauzírovaný ornament krásně výrazný. Tauzírování se používá dodnes, i když spíše u velmi speciálních zakázek.


Železné přezky zdobené tauzírováním a oplechováním / Německo


Alemánské brože zlacené a nielované / Zürich

Nielování

...je téměř zaniklá technika. Naštěstí mi při výrobě repliky kompletu na následujícím obrázku s nielem pomáhal pan profesor Prášil z turnovské šperkařské školy. Snad svůj um předává dál svým studentům…

Na nielo se nejprve musí vytvořit směs síry a mnoha dalších složek. Směs se zahřívá a míchá. Nakonec se po vychladnutí roztluče na velmi jemný prášek, se kterým se pracuje podobně jako se smaltem. Do vyrytých nebo odlitých prohlubní ornamentu  se nasype prášek a celý šperk se zahřeje na vysokou teplotu, při které se prášek roztaví a spojí. Proces se musí několikrát opakovat, aby černé hmoty niela bylo v ornamentu dostatek. Nakonec se povrch zabrousí dohladka a může se vyleštit.

Přestože je to velmi zajímavá technika, obávám se, že jsem se s ní setkala poprvé a naposledy. Dokonce i poučený, opatrný a velmi pečlivý profesor se při vaření směsi nadýchal sirných par a po práci mu bylo dosti nevolno na to, aby si propříště podobnou výpomoc rozmyslel. Každopádně jsem mu velmi vděčná. Komplet z ryzího stříbra byl použit pro účely vydání knihy o Alemánnské éře v Německu.


Stříbrný komplet na uzdečku koně, zdobeno zlacením, nielováním, tauzírováním / Niederstotzingen

Zvonařství
A na závěr zvony nejen z Říma :o) Od 11. století našeho letopočtu se lijí  také zvony. Formy na zvony se však dělají z dusaného písku. Do formy se modeluje jádro, aby měl zvon určitou sílu stěny a poté odpovídající zvuk. Kvůli správnému „hlasu“ zvonu se míchá zvonařský bronz, kde je měď a další složky v určitém poměru. Tomuto bronzu se příznačně říká „zvonovina“.

-> Zvon/ Zvonařská dílna Tomášková Dytrychová – rodinná firma věnující se zvonům již několik generací

Ve šperkařství se nejčastěji setkáme s litím na ztracený vosk (do ztraceného vosku/do ztracené formy – jak je komu milejší). Pojďme se detailně podívat, jak na to.

Replika figurky koně z Wolinu | AtelierSharka


Model

Základem všeho lití je model. Jak název říká, potřebujeme model voskový. Jeden z nejpřímějších způsobů vytvoření modelu je prostě si jej vytvarovat z vosku.

Existuje mnoho druhů modelovacích vosků s různými vlastnostmi a každému vyhovuje jiný. Někteří šperkaři/modeláři si míchají svůj vlastní vosk, podle osobních požadavků. Měkké se dají modelovat jen rukama – jejich teplo jej rozehřeje na potřebnou teplotu. Nevýhodou takového vosku je ovšem jeho malá trvanlivost, po odložení jej můžete znovu opravovat. A není v něm možné dosáhnout jemných detailů. Používají se tedy spíše na modely větších soch.

Zastánci tradičních technologií upřednostňují vosk včelí. Jak moc je to autentické netuším, ale rozhodně je to velmi nepraktické. Možná jste někde u dědečka žvýkali včelí plástve s medem. Voňavý žlutý vosk je velmi měkký a model z něj je nestálý. Nejen že je problém vytvořit pěkný model, ale než s ním uděláte cokoliv dalšího, celý se doslova rozpatlá.


Silikonová formička a model z včelího vosku

Tvrdé vosky dobře podrží i detaily. Můžeme do nich rýt velmi jemné ornamenty, nebo z vosku tvořit maličké dílky dále v kovu spojované například do řetízků. K opracování tvrdých vosků potřebujeme teplo. Můžeme využít lihový nebo olejový kahánek a nahřívat nad ním kovové nástroje nebo vosk tvarovat elektrickými pájkami s nastavitelnou teplotou.
Vosk se dá ubírat i přidávat. Řezat, brousit, pilovat, škrábat, natavovat, zahlazovat štětečkem namočeným v benzínu..
Osobně si většinou hrubý tvar vyřežu z hroudy tvrdého vosku elektrickou pájkou. Poté již postupuji jemněji. Nástroje, podobné zubařským, které jsem si vyrobila již na škole, nahřívám nad plamínkem a modeluji drobné detaily. Velmi dobře poslouží i starší vyřazené pilníky a kousek smirkového papíru. Vosk se dá ubírat i přidávat. Řezat, brousit, pilovat, škrábat, natavovat, zahlazovat štětečkem namočeným v benzínu a podobně.  Vosk je krásně tvárný a přiměřeně tvrdý. Krásně se s ním hraje a vznikají rozměrem malá, ale krásou velká umělecká díla.

Velkou nevýhodou voskového modelu je jeho zdánlivá křehkost. Tenké „plíšky“ a „drátky“ jsou většinou ve vosku předimenzované a než si na ten nepoměr zvyknete, kovový výsledek působí humpolácky. Na druhou stranu, příliš tenké části se v kovu špatně dolévají a člověk tak musí stále hledat přiměřený kompromis.

Při výrobě modelu se vyplatí dokončit jej velmi precizně. Čím více práce věnujete vosku, o to méně práce je následně s tvrdým kovovým odlitkem.

Další možností získání modelu je otisk již hotového montovaného šperku (vyrobeného s použitím klasických šperkařských technik, jako je letování, pilování,...) do měkkého silikonu, do kterého se následně nalije roztavený vosk. Ten se po vychladnutí opatrně vyloupne. Takto se získávají modely kovodílů v průmyslové výrobě. Na počátku minulého století, když sílila poptávka po filigránových špercích, se tak začala tímto způsobem zvyšovat produkce. Sice nemá odlitý filigrán již takové kouzlo, ale jeho výroba se značně urychlila.


Kovodíly z průmyslové výroby

Silikonové formy k odlévání voskových modelů

Moderní technologie umožňují i postavení 3D modelu v počítači a speciální software nám vybuduje voskový model po vrstvičkách silných několik setinek milimetru. Ale zatím je tato technologie tak nákladná, že pro nás, trochu zručnější smrtelníky, je přístupnější modelování voskových modelů v ruce.

3D model vytvořený v programu 3Shaper

Forma

Na voskový model se následně nataví nálitek. Pokud je modelů v jedné formě více, postaví se tzv. stromeček (na silnějším „kmeni“ jsou nalepeny nálitky jednotlivých modelů). Celý stromeček se zalije formovací hmotou a tím vznikne kyveta – forma. Opět je více možností, jakou hmotu použít. Jsou jemnější, zrnitější, vhodné pro lití při vyšších teplotách atd. Většinou se s nimi pracuje podobně jako se sádrou.

Dentální technici pro lití do ztraceného vosku používají velmi jemnou sádru, která odolá vysokým teplotám (přes 1 000 °C) a umožňuje jim velmi přesný výsledek.

Forma se nechá vyschnout. V závislosti na rozměrech kyvety to bývá až několik dní. Pak se vloží do pece, kde se z ní vytaví vosk, a materiál formy se pomalu prohřeje a připraví na přijetí roztaveného kovu. Po vosku zůstane ve formě dutina ve tvaru modelu.

Vlastní lití

A blížíme se do finále :o) Roztavený kov se nalije do předehřáté formy. Podle náročnosti modelu, finančních možností, požadavků na kvalitu materiálu a povrchu si můžeme vybrat z několika druhů lití. Gravitační, odstředivé, vakuové, ......

Pokud není forma dostatečně suchá, při styku s žhavým kovem popraská, roztrhá se a kov vyteče ven. Je to velmi nebezpečný krok, jež vyžaduje dostatek zkušeností a dodržování všech bezpečnostních pravidel, jelikož i přes všechny zkušenosti si občas postaví hlavu technika. Pak vám zbývá jen opatrnost…

Ještě teplá forma se vloží do vody, kde popraská a odlitek se uvolní. Formovací hmota se odmočí a opláchne, jednotlivé kousky se odskřípají ze stromečku a následně se opracovávají dalšími šperkařskými technikami.

Vyjmutí odlitku z formy je nejkrásnější fáze celé výroby. Mnohdy po týdnech práce na vosku, čekání, než kyveta vyschne, napětí, zda se něco nepokazí během lití, konečně držíte v ruce kovový výsledek, jež je velmi odolný a po všech finálních pracích a důkladném leštění neskutečně krásný.

Zde se ukážou všechny tahy nástrojů, každé zaváhání, neopatrnost, nedokonalost, ale i jistota zkušené ruky. Leštění podtrhne rozdíly mezi hloubkami a vrcholy. I velmi jemné detaily vystoupí. Většina chyb už na odlitku zůstane, většinou spíš někde chybí, než přebývá (což se dá obrousit). Ale i to má své kouzlo :o)



Bronzový koník s nálitkem neboli vtokem

Na každé lití je zapotřebí nová forma. Na konci procesu se forma rozbije, aby se odlitek dostal ven. Kvůli velikému tlaku ve formě, členitým modelům, bezešvému výsledku a mnoha dalším důvodům  není možné používat vícedílné formy. Na rozdíl od lití např. cínu, kde se používají formy dělené, ze silikonů, které se po vychladnutí cínu otevřou, odlitky se vyndají, forma se zavře a znovu se do ní nalije roztavený cín.

Lití kovů do ztraceného vosku se využívá i v dalších odvětvích. Například odstředivým litím se zhotovují zlaté zubní náhrady.

I zde na Fleru najdete několik šperkařů, kteří využívají této kouzelné technologie:


Věnina silver

ip


Jewellerína


AtelierSharka

Celý proces lití, jeho zdlouhavost i nadšení z výsledku, pokud se podaří, se dá přirovnat k magii focení na klasický film – šetříte snímky, trvá, než film dofotíte, čekáte, než se snímky vyvolají a nakonec, pokud jste měli štěstí na světlo, dobrý výběr objektu i správnou techniku se můžete radovat a okouzlovat okolí výsledkem. No a nebo prostě máte smůlu a všechna vaše práce a čekání přijde vniveč.

Velmi pěkné video s názornou ukázkou lití stříbra do kyvet najdete v již zmíněném  Fler-workshopu „Pod pokličkou stříbrodějů“.