Od mého posledního blogu jsou to více než 4 roky... dlouho, moc dlouho... Loňský rok ovšem přinesl mnoho zajímavého, vyčerpávajícího, krásného i bolavého, a tak se o to chci s vámi podělit. Snad se tím taky stanu o něco méně anonymní a o něco více "vaše" :-). Nazvala bych to "Mission Impossible".

Nebude to krátké, udělejte si kávu, přineste si cukroví, připravte svařáček… Nacpat půl roku do jednoho článku je složité a já jsem prostě "vomáčková" :-D.

Přemýšlím si tak, kdy to všechno začalo... Asi tak v polovině předloňského roku (2018) jsem přemýšlela, že s tím seknu. Tedy ukončím živnost a přestanu šít. Možná to někteří znáte, starostí je nad hlavu, prodej je tak nějak pokulhávající a člověk ztrácí občas víru, náladu a řekla bych entuziasmus.

U mě to bylo i tím, že tatínkovi se přihoršilo, v podstatě oslepl, vyžadoval větší péči a asistenci a jakmile jsem si zvykla na jiný chod toho všeho, přišlo něco dalšího, přestával chodit atd., atd… Takže jakmile si zvyknete na nějaký rituál, abyste stíhali dílnu, svoji domácnost a taťku… musíte si zvykat na nový a další, a další ...

Z celého toho přemýšlení toho nechat jsem si - ano zcela nepochopitelně :-) - koupila k Vánocům coverlock! Ano, já vím, nechápu to dodnes, jakou že to mělo logiku! No ale chtěla jsem šít i na nás a chtěla jsem, aby to oblečení bylo prostě takové, jak má být. Z balíčku pod stromkem jsem měla neskonalou radost, úplně první stroj, který jsem si pořídila naprosto sama! Je můj, je to mazlíček - je prostě skvělý :-)!

... a pak přišlo to nahlodávání, na jednom rameni vám sedí optimismus a na druhém pesimismus. Pesimismus hudruje: "Tak to položíš, chceš se uhnat k smrti? Stroje se začnou kazit, budeš muset opravovat… přijde EET"… Optimismus překřikuje: "Paráda, paráda, to budou krásné sukně a šaty na prodej… šup, šup, kup látky… to se bude prodávat samo!"

… a z celého toho přemýšlení jsem si v lednu… ano… a nesmějte se, koupila starší průmyslovou Minervu! Je úžasná, skvělá, jak pod ní ty kabelky krásně jdou... Je moje, je to miláček - je prostě skvělá :-)!

V tu chvíli jsem z ramenou smetla optimistu i pesimistu a nasadila vůči sobě realistický tón: "Máš dva další stroje, teď toho přeci nenecháš. Při všech těch starostech tě to uklidňuje a těší, teď se do toho pustíš s o to větší vervou!" Ovšem s nákupem strojů nějak ubylo místa v dílně (vzpomínáte na pohádku Popelka? Tak já jsem taková ta princezna Droběna - jen malinkatě drobnější :-)) a tím pádem kam jsem se otočila, tak jsem jaksi trochu "drhla".

V půlce března roku 2019 nastal osudný den D! Kamarád přijel na návštěvu, prohlídl nové stroje v dílně, a když jsme šli domů kolem garáže, pronesl osudovou větu - "… a proč si neuděláš dílnu v garáži, auto nemáte a tam je místa!" 

Chápete to? No kdo by to asi dělal, mám jen dvě ruce a den 24 hodin, že… Brala jsem to jako dobrý vtípek, ale nakonec mi to utkvělo - brouk v hlavě, znáte to taky? No, ale to bych nebyla já! S novými stroji je v dílně už stejně málo místa, že? Je to neizolovaný, původně nikdy nevyužitý kurník - v zimě je tam děsná zima a přímotopy jedou víc, než je zdrávo. Dveře i okno se v zimě už definitivně zkřivily... Taky bych tátu mohla vyvézt na vozíku do dílny, aby měl společnost, a já u toho budu moct něco dělat… Super! Takže když už, tak pořádně! 

Začala jsem tedy sondovat u kamaráda stavaře a vlastně takového Ferdy Mravence, zda by byl schopen mi s tím pomoct... Slovo dalo slovo a na konci dubna stál na zahradě kontejner a vyklízela se garáž.

Za 3 dny se do kontejneru přemístilo převážně mýma rukama 7,8 t odpadu a počítám tak další 3 t jsme se ségrou a přítelem dcery odnesli do dřevěné garáže (ano, máme dvě a ani jedno auto, které by bylo přítomno). To vám bylo pokladů - divím se, že jsme tam nenašli ještě skla ze Simcy, které taťka skladoval asi 20 let :-).

image

A bylo vyklizeno, teda krom ponku, to byla kapitola sama o sobě. Tímto děkuji svému drahému kamarádovi Radkovi Kolkovi a druhému Radkovi (jehož příjmení mi zůstává utajeno :-)), který přijel jako posila a tahal se s tím úplně stejně! Děkuji, kluci!

To byl prostor! Paráda! ....koukám ještě chvíli… Hmmm, Bože, ta elektrika - černé dráty tažené po zdi, naprostý nedostatek zásuvek... Zdi samá díra za ty roky. Za regály odpadlá omítka… a ta podlaha! Co s tímhle budu dělat - křivá, samý kamínek... ale ten prostor!

Kamarádovi, co slíbil, že to spolu zmáknem, jsem dala vědět, že je vyklizeno... a dala vědět… a dala vědět… Asi už tušíte. No nastalo 1,5 měsíce dlouhé natahování, prosby a dohadování… a tak jsem se tak jednou se ségrou postavila před tu otevřenou garáž… koukáme a sestra říká (možná věděla jak na mě, já si to myslím :-D) ... "tohle sama a ještě letos nedáš"… 

"To teda dám!"

Nastal konec dohadování a shánění někoho, kdo by mi udělal elektřinu... tatínek říkal, ať si ji udělám sama. No tak to ne, elektřinu neumím, bojím se jí a nepotřebuju, aby díky mému ne-umění bylo odstřihnuto od elektřiny půl baráku.

Ovšem moje milovaná sestřička (bez její podpory bych to nedala), přišla se spásným nápadem! Kamarád umí s elektřinou, napíšu mu... od kontaktu do hotové elektřiny zasekané do zdi to trvalo možná 14 dní! Tímto děkuju Ríšovi, který mi asi vlil tu první naději do žil, že to dáme! 

… a elektřina byla hotová... Juhuuu! Následoval můj v tomto projektu první výlet do nejmenovaného stavebně bytového obchodu (říkejme mu hobby), nakoupit omítky a takové ty všelijaké věci. 

Něco omítání jsem si natrénovala vloni doma, ale stejně mi to nahazování prvně moc nešlo :-) S trochou trpělivosti, bolavého zápěstí (neměla jsem na omítky to míchadlo na vrtačku, takže jsem míchala ručně), zaprášených plic (v roušce mi nešlo dýchat) to šlo… Všechny stěny s drážkami zaomítány, zdi opraveny. 

Když zrovna něco schlo, penetrace, omítky… cokoli, tak jsem se ještě nípala v zahradě a upravovala kamenné chodníky. No přece nebudu mít prostoje, že :-)? No a taky nekonečné ježdění do hobby obchodu, protože nemám odhad, potřebuju to a tamto zase došlo… S jistotou teda můžu říct, že při takových akcích je to bez auta opravdu na levačku.

Časem to v hobby obchodě bylo fajn, jezdila jsem tam tři měsíce a nevím, jak jsem to dělala, ale měla jsem štěstí na jednu paní pokladní, stejnou ochranku a stejného prodavače. Myslím, že ze mě měli ze začátku i trochu srandu. Občas se někteří koukali dost překvapeně, asi není zvykem, že se ženy takhle "stavebně" pomátnou :-). Časem už se ale na mě všichni usmívali, zdravili mě, ptali se, jestli už to je atd., atd. Nebylo to tak anonymní a člověk si tam časem přišel skoro jako doma :-) To bylo moc fajn.

Následovalo sádrování, tmelení... poskakování nahoru a dolů a další rukou bolení. Mezitím už se venku v mezičase natíraly police a stoly... Takže zakytovat, zabrousit - hurá natírat a takhle nějak pořád dokola.

Jsem unavená, všechno mi jde pomalu - asi proto, že nejsem od fochu...

Jenže co strop? Škaredý hnusný strop z neomítnutých hurdisek... hmmm. Nahazovat omítky na zdi, budiž, ale na strop? Ne neee, to nedám. Mám chuť garáž zavřít a počkat, až se stane zázrak a bude to samo hotové… Zavírám na dva dny a dumám, co se stropem.

Lehce odpočinutá a vyzbrojená optimistickou náladou jsem se rozjela do hobby obchodu, kde mi poradí. K mému zklamání se mi nepodařilo jim vysvětlit, že to nemůžu dělat, jak se má, ale jen tak, abych to zvládla a aby to bylo. Po dlouhém váhání jsem se rozhodla pro zakrytí hurdisek polystyrenem. Jen ho koupit. 

Nakupování proběhlo na jedničku, ovšem převoz domů už byl jiný level. Koupili jsme ho, nacpali do auta s tím, že cestou domů vyzvedneme dceru z práce. Přijeli jsme (já a řidič - přítel dcery Adam) před práci dcery, já vystoupím, abych si přesedla a "blik"! "Adame, ale tady se nevejdeme, když jsou na zadních sedadlech ty polystyreny"... Adam optimisticky, že se pod ně zasoukám… já jo, já, Droběna! Mezitím přišla dcera, kouká na to a bez jakýchkoli okolků se se smíchem v průběhu minuty nasoukala pod ně :-))

Tímto se omlouváme všem účastníkům silničního provozu a bezpečnostním složkám a děkujeme, že nás nestavěli :-).

image

Přechod stropu, který byl z plechu a trčely z něj takové "flahajzy"… no, to jsou takové "bazmeky" ... tedy vlastně ploché tyče (no aspoň bude kde věšet metr třeba, že…), jsem natřela bílou barvou na železo. Adam mi pomohl upevnit polystyreny na strop a hurá, můžeme malovat.

Únava už občas střídala vyčerpání a do toho jsem občas ještě chodila do stávající dílny odšívat zakázky. Nikdy v životě jsem neměla problém s rukama, ale v této fázi mě bolela zápěstí už tak, že jsem si je poprvé v životě musela mazat a po několika domluvách typu "ty ruce budeš ještě potřebovat" jsem si dala týden a půl voraz... Pomohlo to.

Maluju, všechno je tmavé, zaprášené, flekaté. Na řadu přichází druhá vrstva. Zkrátím to a řeknu, že garáž spolkla dohromady 12 kg barvy! A bylo vymalováno :-).

Nutno v mezičase podotknout, že jsem tam chtěla i nová okna a radiátor... ovšem v polovině všech prací jsem od hrůzy přestala počítat, co to stojí a ustoupila od oken a radiátor přesunula na příští rok. (Takže letos.)

Přišla na řadu podlaha, která byla svedena do kanálu, takže docela sešup. Takže samonivelačku. Bez ní bych na té jezdící židli asi imrvére seděla v tom důlku u kanálu. Tímto děkuji Petru Chromci, který mě v tomto ohledu spasil a udělal mi v dílně podlahu.

Jsem už tak unavená, že jednotlivé pokroky a posuny k cíli už ani nijak radostně neprožívám… jen jedu v setrvačnosti. Ruce mě zase bolí - nadávám si, že se občas ještě vrtám v tom chodníku... Beru tužku, vodováhu a prkno a rozměřuju držáky na police na první zeď.

Tady musím poděkovat muži, který poskytl jak materiál na police a jeden stůl, tak čas a kopec srandy! Ve dvou se prostě dělá líp a byly to fakt bezvadné a provtípkované dva dny! Bez něj by totiž asi dodnes nebyly police na stěně a nestály stoly. Vrtat ještě neumím - ale všeho do času. Moc děkuji, Lojziku :-)!

Ovšem počasí začíná být vrtkavé a tak nastěhuju do dílny kozy - ty železné :-D a natírám tam. Při každém tahu štětcem skučím jak pes a tak se z nouze rozhodnu nenatírat štětcem, ale válečkem. Je to lepší a jde to rychleji… 

Výběr lina byl takřka nadlidské úsilí, ale je to dílna, takže po týdnu vybírání jsem to vzdala a prostě nějaké koupila :-D. S Adamem, za mého úzkostného klení, aby se nepolámalo, položeno. Kupuju lišty - v duchu si spílám, že místo abych dala nové domů, je dělám v dílně.

U podlahy je výstupek z odřezaného íčka - ségra říká, že to bude fajn, když se to v té liště vyřeže, aby to na ten výstupek zapadlo a horní okraj bude neporušený v jedné linii. Klepu si na čelo :-)!

... a jak to dopadlo :-D?

Poprvé stojím ráno ve vchodu do dílny a zmocňuje se mě pocit naprosté úlevy, že je to za mnou :-). Během celé téhle, skoro se nabízí slovo "challenge" (výzvy), jsem si uvědomila jednu podstatnou věc. Neskončím, tohle je to co mě baví, těší mě, k tomuhle si chodím odpočinout. Teda skoro… úplně zapomínám na bolavé ruce a všechno, co mě trápilo, jako už i záda a špatné spaní, a vrhám se na velké stěhování.

Neuvěřitelné, kolik bylo na tak malém prostoru napěchovaných věcí! 

Ještě nám tedy schází radiátor, očalounit dvě krásné starší židle a zakrýt polystyren ve vratech. Tak aspoň víme, že v tom novém roce 2020 bude co dělat :-D...

Finish! Mission Impossible - is possible! Je to hotové!!! 

Byla to fuška! A to jsem já! V mezičase, jak šla práce, místy unavená, místy odřená, samá modřina, ale spokojená. Abyste věděli, s kým jste tady tu půlhodinku strávili a kdo že to psal :-).

Tímto děkuji svým přátelům a "tvořivým" kolegům a své rodině za podporu a fandění. Rodině pak zvláště, protože občas se už ani neuklízelo a nevařilo… místy jsem byla nevrlá a vůbec to se mnou bylo těžké :-)! ... a nezoufejte, ještě bude :-D!

Takže ano, asi tak přes půl roku jsem tady nebyla skoro ani vidět, ani slyšet… ale v dílně se už tři měsíce pracuje, pořád se dolaďuje.. a k nové dílně jsem těsně před Vánoci dostala poštou ten nejlepší dárek :-)

 

Všem, kdo ve čtení vydrželi do konce, děkuji :-)

Na závěr bych vám všem chtěla popřát: 

Ať je ten rok jen samé "possible" :-)

Ať máte plnou kopu zdraví - protože víme z první ruky, jaké to je, když není.

Ať máte rok plný rodinné i přátelské pohody a souznění - protože vím, jaké to je, když chybí. 

Ať vás práce baví, protože i když není vždycky dobrý den – to, že vás baví, vás vždy posune dál. 

Ať je pro vás ten nový rok 2020 tím nejlepším, jaký byste si přáli! 

ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2020 vám přeje Vlaďka Pohludková - Tsu :-)

 

 

 

 

Redakční dovětek:
Nedávno jsme vám v MAGu slíbili, že když budete pilně psát pěkné blogy, budeme ty nejzajímavější z nich vytahovat na oči širokému obecenstvu do MAGu. A jak jsme slíbili, plníme :-) Takže - pište blogy!