Keramička Lajky se v dnešním rozhovoru rozpovídala o tom, že se ráda nechává inspirovat barevným světem snů, do nějž jí často zabloudí i keramika. Tento druh tvorby je pro ni takovou vášní, že u sebe najde hroudu hlíny třeba i během víkendové plavby na loďce.

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
Jmenuji se Dagmar Mathonová, na Fleru mne najdete pod nickem Lajky.
Už jako malá holka jsem pravidelně usedala po nedělním obědě k pohádce nebo četbě z rozhlasu, uvelebila jsem se k rádiu s pastelkami nebo jen tužkou a kreslila příběhy, které jsem slyšela. Připadalo mi úžasný vytvořit si dodatečný obraz ke slovům, dotvořit příběh svýma očima. Dodnes moje máma vzpomíná na to, jak jsem přišla dojatá z filmu E.T. Mimozemšťan a ihned, ještě uslzená, jsem z plastelíny musela vymodelovat onu postavičku. Nikdy potom se mi už tak věrně nepodařila zobrazit. Taky jsem s oblibou trávila čas na půdě u babičky, kde byla spousta krásných věcí, z kterých se dalo něco vytvořit. Takže jsem sobě i panenkám šila šaty ze starých záclon a dědečkových vyšívaných košilí, babička z toho posléze moc radost neměla. Chodila jsem na výtvarku do ZUŠky, hrála loutkové divadlo a bylo tak nějak jasné, že ekonomka nebo strojní průmyslovka nebudou školy pro mne.

Jak jste se dostala k tvoření?
Ke keramice mne přivedl tátův známý, který mě začal připravovat na talentovky, a já kouzlu hlíny propadla a vybrala si keramický obor na výtvarné škole v Bechyni. Tím, že jsem byla přijata, se změnil můj život. Atmosféra onoho místa byla svobodnější než na jiných středních školách, přinesla mi do života spoustu zajímavých pestrých lidí, názorů, změnil se mi hudební vkus, formoval se ten výtvarný…

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Zabývám se keramikou nepřetržitě od ukončení studia. Dokonce i během mateřské jsem si domů nosila hlínu a modelovala, když děti spaly. Ráda pracuju v noci, kdy je takové to zvláštní ticho, mám malé děti, tak pracuji v době, kdy je o ně postaráno nebo až večer ulehnou.
Nedávno o jednom víkendovém výletu jsem během plavby na loďce zjistila, že mám s sebou malou hroudu hlíny, plula s námi omylem, chtěla jsem z ní večer před odjezdem ještě vymodelovat hlavičku k andělovi :-). Takže keramice se věnuji prostě pořád!

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Důležitý je pro mne tvar, detail, struktura, otvory. Nejraději modeluji ze šamotky, taky ráda dělám lampy, které nekonečně dlouho vykrajuji, zdobím… to je nejkrásnější fáze tvoření. I proto, že u toho poslouchám rádio, většinou stanici Vltava (jsem na ní už závislá). Často se mi keramika vloudí i do snů, sny mne celkově dost ovlivňují, fascinuje mne ten nedefinovatelný prostor - svět fantazie, který je mnohem barevnější, zábavnější než realita. Někdy se ráno nadšeně probudím, co vše se mi podařilo v noci vytvořit, jaké možnosti, cesty jsem objevila. Je to velmi sugestivní. Bohužel mé nadšení opadne tak po druhém hrnku čaje, kdy ratio převálcuje dokonalé snové představy, které nepodléhají fyzikálním zákonům. Ale důležitý je třebas i jen nějaký pocit, který přetrvá a je v něčem podnětný. Sny jsou prostě důležité…



Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Někdy pracuji podle náčrtků, které si kreslím do bloku, nebo mne něco napadne spontánně podle nálady, nějakého impulsu… a musím na tom hned začít pracovat. Kupříkladu Fler a jeho mezi-klubová soutěž byla v minulém roce také takovým hnacím motorem, který mne dokázal posunout k vytvoření věcí, které by mne jinak nenapadly nebo bych je oddalovala na "někdy, až bude čas". A jak víme, ten není nikdy, když člověk takto přemýšlí…
Když vím, co budu dělat, připravím si potřebné množství hlíny, vytočím na hrnčířském kruhu hrnky, lampy, mísy, které budou den nebo dva čekat na obtočení a zdobení. V mezičase si rozdělám i nějakou modelovanou věc a potom několik dnů přebíhám a pracuji na všech věcech současně podle toho, jak je potřeba, nebo na co mám náladu. Ta svoboda rozhodování a tvoření je v této práci největší výhodou, vykoupená dřinou, bolavými zády a suchou popraskanou kůží na rukách… Ale zatím to zvládám.
Hotové zboží musí důkladně a pomalu doschnout, poté se vše zabrousí, očistí a naloží do pece na první výpal, tzv. přežah. Po tomto výpalu se zboží glazuje a opět vypálí, tentokrát na vyšší teplotu v tzv. ostrém výpalu. Pec chladne většinou celý další den.

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Donedávna to byl můj táta… Chybí mi, že už ho z okna, u kterého v kutlochu sedím, neuvidím, jak přichází s foxteriérem Hugem, aby si u mě odpočinuli během vycházky… Než Hugo vypil vodu z misky, táta si pár věcí pohladil, osahal, ani toho nemusel moc říct, věděli jsme to tak nějak beze slov…
Podobně to funguje s mými dvěma dětmi. Adina, které jsou tři roky, se pomazlí s každým výrobkem, než ho zabalím k odeslání :-).  Jako by věděla, kolikrát každý kus vezmu do ruky, než je finálně hotov, je to v nich asi nějak zakódováno… Těší mě zpětná vazba od zákazníků, kteří si mne našli. Nedá mi to a každý balíček před odesláním vyzdobím, pokreslím… asi pro štěstí na cestě k novému majiteli. A potom tu jsou kamarádi, kterým věřím…

Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
Líbí se mi tvorba lidí, u kterých i přes "placatej monitor" poznáte tu neskutečnou práci, poctivost, lásku, kterou do svých výtvorů vkládají. Všechny nezvládnu vyjmenovat, takže se omlouvám těm, kteří se mi teď nevybavili (a zítra se budu tlouct do hlavy, že jsem si nevzpomněla…). Mezi ty, které jsem poznala díky Fleru a zaujali mne nejen svou tvorbou, ale i jako osobnosti, patří: neskutečně hravá a živelná Slavkaleon, která mne nepřestává udivovat svými dokonalými keramickými portréty, líbí se mi žensky křehký porcelán od heda design, vtipná a provokativní Plácnem si - vždy s dokonalou fotografickou prezentací, pečlivá, poctivá řezba milé Hanky Čížkové, časem si snad udělám radost a pořídím si "něco" od Honzy Vlasáka, líbí se mi lidské i zvířecí portréty od chucky, tvorba a prezentace lind. Ráda nosím náušnice od šperkařky Modrý květ, brože od Karla Hynka, děti s oblibou nosí trička od Adelaide design.

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Asi by to byly výrobky, které jsem dělala na soutěž Meziklubovky. Odpoutaly mne od běžné tvorby, donutily vyjet ze zaběhlých kolejí. Bavilo mne vymýšlet příběh, který výtvor doprovází. Mohla jsem si chvíli hrát… jako u mísy Jsem křišťálová studánka nebo zrcadla pro Narcise "Narkissova tůně".



Používáte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Klasická kovářova kobyla, všechno rozdám… Používám hrnky od keramiků-kamarádů. A ráda.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Cestuju (kdysi s oblibou stopem). Mám ráda pohraničí, skály, hřbitovy, zapadlé vesničky, les, stejně jako kavárny, galerie a divadlo. Posledně jmenované dokonce nutně potřebuju v pravidelných dávkách. Nejraději navštěvuji to Dejvické.
S dětmi jezdíme na kole, nejlépe tam, kde je málo jiných lidí :-). Kvůli Fleru jsem si pořídila nový fotoaparát, takže jsem propadla "zaznamenávání“.
Ráda spím, paradoxně ovšem málo, stačí mi v průměru 5 až 6 hodin, po čase se dostaví deficit, takže jdu jednou spát brzo nebo to dospím ráno, kdy se zdají ty "kouzelný sny“. A pak opět jedu na plný výkon a ponocuju.



Jak vypadá váš ideální den?
Miluju dny, kdy prší. Zalézt si pod peřinu a číst si. Tak by to mohlo vypadat! Bohužel, tato představa se blíží sci-fi, většinou mě zalehnou obě děti, sotva ta hříšná myšlenka přijde. Takže praktický = ideální den je ten, kdy stihnu udělat hodně práce v kutlochu a ještě se věnovat dětem.

Jaké máte pracovní plány pro příští týden a jaké pro příští rok?
Neplánuju, dělám to, co přijde. Obdivuju lidi, kteří mají životní harmonogram a kupříkladu ví, že okurky patří do sektoru B5, já toho nejsem schopna. Své by o tom mohla říci i iniciátorka tohoto článku, která mne oslovila třikrát a z přislíbeného rozhovoru někdy na jaře se nakonec vyklubala tato rychlozpověď, kterou jsem sepsala během noci z 1. na 2. září a ráno zvládla odevzdat děti do procesu školy a školky a tvářit se u toho mile. Šibeniční termín, to je bič, který mi často práská nad hlavou.
Pokud se budeme pohybovat v rovině přání, tak bych chtěla jet vlakem do Berlína, dojít si konečně na masáž a podniknout česko-slovenskou road movie.