Musím se přiznat, že jsem koronavirus ošklivě podcenila. Možná proto, že jedna zbytečná panika mi poznamenala mládí (sakra, zase to bude dlouhý)…

Rozváděla jsem se jako první ze všech generací rodiny, všechna předchozí manželství trvala v rámci slibu „Dokud nás smrt nerozdělí“. O tom, zda někdo ukončil partnerův život vlastnoručně, jsme se nedozvěděli ani při sestavování rodokmenu otcovy linie – jeden spořádaný chalupník a chalupnice vedle druhého.

I když jeden exces tam byl, pradědeček tu na přelomu 19. a 20. století nechal těhotnou prababičku a vysvištěl do USA, kde zůstal. Takže vlastně jeden vyvrhel přede mnou už byl.

Dědeček se narodil jako panchart a vychovávaly ho bezdětné tety. I u babičky – jeho ženy, jsme našli nějaké nejasnosti ohledně toho, zda byla počata v loži manželském, vedoucí až k úvahám, zda náhodou nemáme nějaké geny po Habsburcích. A možná i proto se u nás úzkostlivě dbalo na morálku a chodilo se do kostela a ke zpovědi.

A možná odtud plynula posvátná hrůza z toho, že když jsem porušila manželský slib, určitě hned po rozvodu za trest dostanu AIDS. V té době tu bylo asi 5 prokázaných případů, ale fóbie se na logiku neptá…

Čas oponou trhnul, na AIDS jsme nevymřeli, dokonce se o něm už skoro nemluví, převalily se prasečí a ptačí chřipky, SARS, MERS, ebola – doprovázené panikou jako při konci světa. Tak jsem si logicky říkala, že tohle bude další pakárna. No, nebyla… Svět se zastavil, sedíme doma a přemýšlíme, čím zabavit děti. Rukodělný portál Fler se proměnil v portál rouškodělný, téměř nic jiného teď nefrčí.

Než tohle všechno vypuklo, doputovala ke mně knížka Lenky Šnajdrové Léčivý rodokmen aneb "Jak prababičky ovlivňují náš život". I když je z portálu známého vysoce odbornou literaturou, je to psychologie opravdu srozumitelně lidová. Víceméně takový návod, jak zjistit, odkud přicházíme, a co všechno mělo vliv na to, že naši rodiče byli úzkostní, spořiví, agresivní, přelétaví nebo se rádi podívali na dno láhve… a jak se s tím popasovat a vybrat si z toho to nejlepší.

Možná je teď ten pravý čas vytáhnout alba s černobílými fotografiemi lidí, jejichž jména a příběhy si už s obtížemi vybavují i dědeček s babičkou.

Vzpomínat, vyprávět a poslouchat rodinné mýty, případně utřídit i ty šílené hromady digitálních fotek tak, abych z nich zbyla nějaká výpověď pro naše děti a vnoučata.

Určitě přijdete na to, že spousta rodinných kleteb a zakletí se dá zrušit. Možná při tom narazíte na nejrůznější rodinná tabu a třeba se právě v této zvláštní době i tyto třinácté komnaty otevřou. Ovšem pozor, v čase, kdy jsme spolu zavření doma, asi není rozumné šťourat do vosích hnízd a ohřívat staré polívčičky kořeněné křivdami. Spíš nechat vše lehce plynout, poslouchat to, co se stalo, jako pohádku, a hledat v ní motivy, které zaznívají i v našich životech.

Mimochodem, mojí babičce bylo v době španělské chřipky, při níž přišla o maminku i malého bratříčka, 11 let. A s málokým z naší větve rodiny se život za uplynulých 100 let nějak moc mazlil, i když jsme ušli koncentrákům, vězení i popravám. Ale všichni ty zkoušky nějak zvládli, takže to jistě zvládneme taky.

Věřím tomu natolik, že jdu ze skříně vyndat ten zakletý šicí stroj :-D a předpokládám, že i on se bude chovat solidárně a laskavě jako třeba Eva nebo spousta obětavých děvčat z klubu Zlatokopek. Mají ty krize něco do sebe, že si člověk uvědomí, kolik skvělých lidí kolem sebe má! Díky!

 

 

 

Redakční dovětek:
Jak jsme vám v MAGu slíbili, když budete pilně psát pěkné blogy, budeme ty nejzajímavější z nich vytahovat na oči širokému obecenstvu do MAGu. A jak jsme slíbili, plníme :-) Takže - pište blogy!