Zatvrzele tvrdím, že nejnadanějším umělcem je příroda. Člověk ji vždy bude pouze následovat a věrně v ní čerpat inspiraci. Příroda má na svém seznamu tvorby nespočet děl, ale tím naprostým vrcholem pro mne asi vždy bude kostra.

Při pohledu na opěrnou soustavu mnoha živočichů jsem fascinována precizností spojů a rozmanitostí tvarů. Nic tak úžasného se jen tak nepřekoná.

Když uchopím do rukou lebku zahltí mě pocit okouzlení. Zaleknu se. Na malý okamžik jsem spatřila smrt. Nelze si neuvědomit, že tento předmět byl kdysi naplněn životem. Ten ale nyní sídlí jinde a já hledím na věc, která prošla obrovskou proměnou, s nebývalou pokorou. Tu ostatně cítím při každé manipulaci. Zacházím s uměleckým dílem přírody, které je mi umožněno vidět pouze proto, že živý zemřel.

Vždy mi přišlo trochu neuctivé nazývat mrtvé zvíře trofejí. Možná je to dáno tím, že jsem žádné nikdy neskolila, každopádně „trofejí“ jsou dnes plné staré chaty, myslivny a půdy. Lidé je často zdědí s nějakou nemovitostí a snaží se jich zbavit. Já je vykupuji a pokouším se jim vdechnou druhý život. Sice z nich nevyrobím živé tvory, ale dotvořím je tak, aby nabyly nového účelu. Přijde mi škoda, aby taková díla byla schována někde v krabicích na půdách chalup. Ale zároveň je pravda, že se mnohdy do domů a bytů nehodí. Srnčí či jelení trofeje patří spíše na chalupy. To je utkvělá představa obyvatel naší kotliny. Já se snažím, aby byly atraktivní i pro moderní interiér. Snad se tedy i u nás bariéra prolomí a trofeje se stanou součástí interiéru, tak jak je to běžnější v zahraničí či u vyznavačů nordic stylu.

Když otevřu krabice s novými přírůstky, vždy si je nejprve pečlivě prohlédnu. Tak nějak se s nimi přivítám. Nikdy bych nevěřila jaké rozdíly v tělesné konstrukci mohou mezi jednotlivými kusy být. Jeden je subtilní, jiný má výrazné paroží … Tím mi poskytují nápovědu, abych svou úpravou podpořila jejich přednosti. Každý má jedinečnou identitu, a proto si zasluhují svá jména. Zároveň se v nich při príci sama lépe vyznám. Tím, že spolu strávíme nejedno odpoledne, stávají se součástí mého života. Musí se oprášit, vybělit a nakonec upravit. Poté doufám, že jejich krásu docení i jiní a nebudou při pohledu na ně cítit morbiditu, pohoršení nebo strach. Snad se mi to tedy podaří. Stačí pouze přijmout skutečnost, že vše podléhá zániku… ale také znovuzrození ;). Stejně tak probíhá i proces, který je završen mou tvorbou.

zdroj foto: pinterest + vlastní archiv