Jak jsem slíbila, tak činím – přináším reportáž ze soukromých hodin tance u pražských Dancebuddies. Lituju, že jsem se do toho nepustila dřív, jistě by to přineslo spoustu pozitivních změn. A taky toho, že se člověk v patnácti letech soustředí jen na to, že má hnusný šaty a beďara na bradě, místo aby nasával hluboké psychologické lekce, které z tance plynou.

Ostatně si myslím, že tanec by měl být ve školních osnovách. Místo otravných skoků do výšky či dálky, výmyku na hrazdě, kotoulu vzad a dalších z mého pohledu ponižujících praktik, by měl tělocvik kombinovat jógu, rehabilitační cvičení a... tanec. A kdo by chtěl, mohl by k tomu přidat gymnastiku. Místo výkonově zaměřených sadistů s píšťalkou by hodiny měli vést jemní lidé s psychologickým vzděláním ochotní připustit, že ne každému je shůry dáno... Spoustě lidí by tak neotrávili pohyb už v dětství, kluci by tanec nepovažovali za trapárnu pro teplouše, ale za skvělou možnost být i v současné úchylně genderově korektní společnosti zdravě dominantní, a obě pohlaví by se naučila komunikovat, naslouchat si a vnímat jemné signály, ach!

No nic, to jsem se zasnila...

Na celé akci mě z počátku nejvíc pobavilo, že mě vrátila do míst mého mládí a poslední lásky, za niž bych byla ochotna v případně zájmu se i provdat (jenže dotyčný místo rande většinou radši jezdil na kole nebo žehlil).

Další šok následoval při pohledu na zvonky. Na stejnou adresu se totiž přestěhovala autoškola, kam jsem se před 23 lety doplížila v totální beznaději, že když už nemohu konkurovat bicyklu (je pravda, že dotyčný měl naprosto úžasné silniční kolo) ani žehličce, tak se aspoň naučím řídit auto a v létě nebudu s odvozem na koupaliště odkázána na nevrlého otce (kdyby mi tehdy někdo řekl, že posléze najedu statisíce kilometrů po všech čertech včetně Barrandovského mostu a bez úhony přežiju prasklou pneumatiku ve stotřicítce na D1, smíchy bych se neudržela).

S podobně skromnou objednávkou, jako bylo naučit se dojet k rybníku, jsem vyrazila na taneční hodiny – chci jen poznat, co hrajou, nějak se vlnit a vyzkoušet si, zda se i pod vedením profesionálního tanečního mistra budu projevovat jako špatně vyřezaný dřevák na náledí.

Jednotlivými lekcemi nebudu unavovat. Přestože taneční mistr by mohl být můj syn a v porovnání se mnou muší váha, po dlouhé době jsem k opačnému pohlaví pocítila hluboký respekt. Když jsem setřepala prvotní ostych, dokonce jsem i tančila. Netvrdím, že krásně (už na druhé hodině mi byla doporučena fyzioterapie, neb mé držení těla prý neodpovídá ani běžné chůzi, natož tanci, a dnes mi „pančitel“ vyhrožoval, že na mne vezme smeták, jestli nebudu pořádně propínat kolena), ale za sebe lépe, než jsem kdy doufala. A došla mi řada psychologických poznatků, z nichž mnohé jsou využitelné v partnerském životě:

1. Aby muž mohl partnerku vést, je nutné mu naslouchat, ne se zatnout a dupat si sveřepě svou.

2. Je nesmírně úlevné nemuset hlídat, že se blíží překážka. Zkušený partner ji totiž také vidí a dá včas signál, že se vyhýbáme (to bohužel na partnerský život není vždy aplikovatelné, ale přece jen lze druhému nechat čas, aby se projevil, pokud máte záložní či evakuační plán, a ne partnera hned táhnout svým směrem).

3. Když muž vede, tančím! Sice podprůměrně, ale přece!

4. Ať se žena tváří sebeemancipovaněji, chlap vždycky pozná, když se na něj věší (a v tanci dvojnásob – vůbec jsem netušila, jak se pronese ruka, kterou si žena nedrží vlastní silou).

5. Máloco procvičí tolik oblastí mozku jako tanec. Úplně vidím ty nově se tvořící synapse! Zatím jsem na tom bledě: Pokud myslím na to, že mám propínat kolena, zapomenu kroky, nedržím ruku, přestávám dýchat a vypadávám z rytmu, ale věřím, že by se to praxí dalo zautomatizovat stejně jako hlídání dopravních značek, točení volantem, brzda, plyn a řazení. Rozený talent fakt nejsem, ale všechno, co dnes umím, jsem těžce vydřela!

6.  A co je na tom pro mě nejhorší? Jednoznačně nastavená zrcadla, v nichž vidím nejen tu pohybovou hrůzu, ale i svou povahu :-)

   
   Zbývají mi ještě dvě lekce a přemýšlím o tom, že si zaplatím další. Snažím se srovnat záda, vypnout prsa, břicho zastrčit a tanečním krokem mířit k zábavným zítřkům. Snad mi to, moji milí Dancebuddies, nějakou dobu vydrží! A kdybyste objevili nějakého vlídného šedesátníka, který chce opravdu, ale opravdu jen tančit (ideální by byl gay, aby byla jistota), tak sem s ním!

   Foto Pixabay / Bernard-Verougstraete