ZLATOKOPKA -  Žena, snažící se rychle nebo bezpracně zbohatnout. Žena, která navazuje, resp. udržuje vztahy s muži, primárně za účelem získávat od nich hmotný prospěch (dárky, peníze)...

Tak to vám poví Wikislovník. Já vám povím, že Zlatokopky na Fléru - to je úplně něco jiného. Proto tyto úžasné dámy postupně představuji.

Tentokrát je na řadě:

jari.ticha

První otázku Ti posílá předchozí členka, kterou jsem vyzpovídala - kramářka :

Jaruško, jak si se vůbec dostala mezi Zlatokopky, kde se vzal prvotní impuls a hlavně - jak to děláš, že vše tak dokonale stíháš? Vždy dokážeš do každé soutěže něco vymyslet a to hluboce smekám.

Na Flér jsem se zaregistrovala v listopadu 2013 a byla nejdřív jen nakupující, až asi o rok později jsem si řekla, že bych mohla zkusit své výrobky prodávat. Chvilku jsem na Fléru jen tak lelkovala, brouzdala a narazila na Zlatokopky a požádala o členství. A světě div se, byla jsem přijata. A směle můž říct, že právě díky Zlatkám jsem se hodně posunula. Když si přečtu zpětně svůj úplně první blog https://www.fler.cz/blog/tak-nejak-31667, říkám si, že jsem ušla kus cesty.

A jdeme na to... 

První otázka ode mne bude ke klubu - co Tě napadne, když se zeptám na Zlatokopky? Je něco, co bys řekla o klubu, členkách? Máš nějaký vzkaz pro toho, kdo přemýšlí o tom, že se k nám přidá?

Zlatokopky jsou pro mne srdeční záležitost a jsem opravdu hrdou členkou. Poznala jsem, že jsou tam děvčata asi ne s plnou peněženkou, ale se zlatým srdcem a toho si cením nejvíc. Je to klub, ve kterém se pracuje, který mě svými soutěžemi posouvá stále dopředu. Takže pro toho, kdo uvažuje, že se k nám přidá - jen dodám, ať je připraven na to, že bude muset hodně pracovat. Jak na výrobcích, tak na fotkách.

Jak by se nám sama představila jari.ticha? Jak by ses popsala někomu, kdo Tě nezná?

Představila bych se jako nezdolný optimista, který se nikdy nevzdává, v ničem. A pak jako Matka Tereza, která nezná slovo NE a snaží se každému pomoct. 

Odkud pocházíš, kde všude jsi pobývala a kde ses nakonec usadila? Povíš nám něco o tomto místě, městě, vesničce?

Narodila jsem se v Plzni před 50.lety a do svých 23 let jsem žila ve vesnici Štěnovice asi 11km na jih od Plzně. Osud mě ovšem zavál na jihozápad Čech, do malebného chodského městečka Domažlice, kde jsem již téměř 30 let a za nic bych neměnila. Je tu klid, všude blízko. Do Plzně se sice vracím moc ráda, ale mým domovem jsou Domažlice.

Obýváš domeček nebo byt? Pokud domeček - máš zahrádku, na které pracuješ ráda? A převažují kytičky nebo vše, co se dá zbaštit?

Bydlím ve svém bytě. Je velký, prostorný, slunný, předělaný k mým potřebám. Zahrádku nemám. A i když jsem vyrůstala na vsi, nikdy jsem k zahradničení netíhla. Mám ale velký balkón, kde pěstuji bylinky a v létě je plný rozkvetlých kytek. Také ze všech sousedů doplácím nejvíc za vodu 

Jaké bylo Tvé dětství? Jaké jsi měla koníčky?

Dětství jsem měla hezké, mám staršího bráchu, se kterým jsme byli a stále jsme dobrá dvojka. Na vesnici se dá zažít spousta dobrodružství, byli jsme stále venku. Pak jako starší jsme měli každý své povinnosti. Já musela denně po škole sednout na kolo a jet 3 km k babičce, která byla velmi nemocná. Musela jsem jí nakoupit, uklidit. Pak teprve jsem mohla blbnout s kamarády. Myslím, že povinnosti vůbec nebyly na škodu, ba naopak. S babičkou jsme měli velmi úzký vztah a dodnes na ni s láskou vzpomínám. A pak nesmím zapomenout na své přátelé. Protože na ty mám v životě opravdu štěstí. Vím, že v nich mám 100% spolehnutí.

Jaká jsi byla školačka? Bavila Tě škola? 

Na základku jsem chodila ve Štěnovicích, byla jsem vždy premiantka a samá pochvala, až to byla nuda . Na gymnázium pak v Plzni, kde jsem v roce 1983 odmaturovala a na první pokus se dostala na medicínu. Vždycky jsem chtěla být dětská lékařka, ještě jsem pořádně nemluvila a už jsem mlela, že budu " dokolka"  Ale ve druháku jsem potkala otce svých dětí a na první pohled se zamilovala. No a za chvíli byla na světě dcera a dva roky po ní syn a studie šly k ledu. Ale nelituju, mám super děti a jsem šťastná, že je mám. A můj sen mi splnila dcera, která je dětskou lékařkou.

Tvořila jsi od malička?

Druhá babička byla vyučená dámská švadlena. Ta mě nutila k háčkování, pletení, k vyšívání. Ve škole jsme měli ruční práce a velmi trpělivou učitelku, která se nám maximálně věnovala. Odtud asi mé základy  k ručním pracem. Naučila jsem se plést, háčkovat, vyšívat, jen mě babička nikdy nepustila k šicímu stroji, takže to neumím. Ale co je zapotřebí, jsem schopná ušít v ruce.

Povíš nám něco o Tvé rodině?

Moje rodina - to jsem já a moje dvě děti. Jejich táta od nás odešel, když byly dceři 3 a synovi necelý rok. Bylo to strašně složité a těžké období, ale jsem strašně hrdá, že jsem vše zvládla a vychovala z dětí slušné lidi. Syn stále žije se mnou, potřebuju každodenní pomoc, jelikož jsem zdravotně handikepovaná. Po neléčené lymské borelioze v roce 1994 se mi začaly bortit obratle. A tak mám za sebou 7 operací páteře a špatně chodím. Proto potřebuji pomoc s každodeními povinnostmi. Dcera už má svojí rodinu, ale bydlí asi 200m od nás a je u nás téměř denně. Moje nemoc mě vlastně " dohnala " ke tvoření, protože do té doby jsem byla neustále v letu. A pak jsem najednou nemohla chodit. Říkám, že když mi nejdou nohy, jdou mi alespoň ruce.

Co Ty a zvířátka? Máš nějaké?

Zvířátka nemám, ale mám moc ráda pejsky. Jednoho mám u sousedů a to je miláček.

Vím, že jsi hrdá babička. Jak si tuto „roli“ užíváš?

Jééé, jsem hrdá babička a šťastná, že jsem se toho dočkala. Strašně si vážím každé chvilky strávené s Prokůpkem. Je to úplně něco jiného, než když máte vlastní děti. Na vnoučka si vždycky udělám čas, vše jde stranou i tvoření  Je to malý miláček. Je se mnou sám bez problémů, bez pláče. Naopak dcera říká, že s nikým se tak nenasměje, jako se mnou. Ale já miluji děti odjakživa. Když jsem byla ještě zdravá, hlídala jsem děti svých známých. Na kontě jich mám 12. Nejstarší už je plnoletý, nejmladší je 15 měsíců.

Jak ses dostala k mašličkám? Měla jsi někoho, kdo Tě učil? Nebo jsi samouk – styl hokus pokus :) ?

Cesta k mašličkám přišla přes decoupage, drátkování, malování na sklo. Pak mi kamarádka donesla na velikonoce patchworkové vajíčko a já ho rozebrala na prvosoučástky. Abych viděla, jak je to udělané a začala jsem se učit. Zjišťovala jsem techniky, různé druhy stuh, špendlíků, zkoušela a vyhazovala....postupně jsem začínala být spokojená. Teď je to 5 let a stuhy bych nevyměnila za nic na světě. Překapuje mě, že se z nich dá vyrobit od kytice po papouška úplně všechno. 

Jak vypadá Tvoje dílna nebo místo, kde pracuješ? Můžeš odhadnout, kolik máš v zásobě celkem odstínů mašliček?

Kolich odstínů stuh mám? Spočítáno to nemám, stuhy mám ve všech šířích, od půl centimetrové po 75mm. Už je nemám kam dávat a co peněz v nich mám  To bude dědictví  Zatím mě žádný ze zákazníků nepřekvapil, že by chtěl jiný odstín, než který už doma mám, tak jich mám asi opravdu hodně. Stuhy se dají skvěle kombinovat s látkami, krajkou, drátky, peříčky, mušlemi, prostě vším, na co si jen vzpomenete. A to mě na tom hodně baví.

Máš oblíbené roční období a inspiruje Tě nějak ve Tvé tvorbě?

Nejinspirativnějším obdobím jsou pro mne vánoce. Každý rok se snažím vymyslet nějakou pecku, kterou překvapím na trzích nebo ji učím děvčata na kurzech. A pak jaro, kdy začíná všechno kvést a začínají svatby a tím i kytičky.

Kde bereš nápady na nové výrobky? Zkoušíš ráda něco nového nebo raději vyrábíš „staré, osvědčené hitovky“?

Spousta nápadů je na Pinterestu nebo jinde na netu, ale já ráda vymýšlím a obměňuji. Ráda dělám nové věci, inspirativní jsou soutěže na Fléru. Někdy si říkám, že už nic nevymyslím. A pak najednou přijde nápad a je to. 

Od Kramíka jsme se dozvěděli, že má krabici „pakňáků“ – pak to nějak použiju a dodělám . Tento výraz se celkem chytil… Máš taky takovou krabici nebo šuplíček? Nebo to, co začneš, musíš okamžitě dokončit…

Já nemám krabičku, ale mám starý papírový kufr, se kterým jsem jezdila na pionýrské tábory. Tam mám nejpoužívanější stuhy a házím tam nedodělky. Ale teď tam mám jen jedno vajíčko, vždycky věci dodělávám, aby se mi zbytečně nepovalovaly a neničily se.

Víme, že jsi „mediální hvězda“  Jaké bylo natáčení? Jak a v jaké náladě probíhalo? Nějaká perlička z natáčení by byla?

Chááááá, mediální hvězda. Paní produkční si mě sama našla na Fléru, což mě potěšilo. Líbil se jim můj styl práce. Ale napoprvé jsme se nedohodli. Chtěli, abych polepila polystyrenovou kouli brožemi a udělala tak kytku. Ale to se mi příčilo, to si může udělat každý. Navíc brože jsou poměrně drahé, takže kytička by se hodně prodražila. Tak jsem vymyslela úplně jednoduchý květ a dělala jsem poprvé kytičku z knoflíků. Natáčení bylo příjemné. Pan Hruška i zbylých 6 členů štábu byli velmi přátelští. Samotné natočení reportáže je tak 20 minut a zbylé dvě hodiny si kameraman natáčel kytičky, materiál, fotograf fotil, pak se to sestříhalo a byla z toho asi 3 minutová reportáž. A pak jsem natáčela do Vychytávek ještě korkový věnec dozdobený vánočními baňkami. To jsme byli se vším hotoví za 90 minut  Překvapilo mě, že si štáb po sobě všechno uklidil, naopak hlídali mě, abych zbytečně nestála, abych si vzala v daný čas své léky. Ráda na ně vzpomínám.

Jezdíš na trhy? A pokud ano, tak ráda?

Na trhy jezdím jen přímo tady u nás v Chodském hradu a pak do kousek vzdálené vesničky, kde trh dělají charitativně - pro neslyšící děti, kterým jde na konto vstupné. Trhy v Domažlicích máme na vánoce, velikonoce a na Noc muzeí. Trhy mě baví, ale jsou hodně fyzicky náročné, většinou mi chodí někdo pomáhat.

Co Ti udělá větší radost – přímé setkání se zákazníky nebo když přijde SMS s kouzelnou zprávou – máte objednávku?

Radost mi dělají zákazníci, kteří se vrací a ti, kteří nechají zpětnou vazbu. Jedno, jestli na trhu nebo na Fléru. Každá pochvala člověka strašně nakopne a má pak 100x větší chuť něco dělat. Mě mé objednávky neživí, je to můj koníček a i proto se nestává sterotypním. Pak mě ještě moc baví kurzy v Kreativním krámku v Domažlicích. Zvou mě 2x do roka a vždycky je kurz plný. A já mám radost, že jsem svou zkušenost nebo vychytávku mohla předat dál.

Vím, že vedeš vícero klubů. Věřím, že je to časově náročné. Nejspíš Tě to hodně baví a děláš to ráda… Jak to zvládáš?

Já a kluby... Kluby mě hodně baví. Pravdou je, že tím, že jsem v plné invalidce, mám mnohem víc času, než pracující děvčata. Takže mám i čas na vedení klubu. Každý klub je jiný, musím si vždycky napsat, ve kterém se co musí udělat, vypsat si datumy, abych něco nezmotala. Mám ohromnou radost, když se boxy do soutěží plní výrobky, naopak mám vztek, když někdo neplní základní povinnosti. Vždycky si říkám, že když se hlásím do nějakého klubu, budu přece muset respektovat a plnit pravidla, je to stejné jako ve společnosti. Nezodpovědnost mě pak dost vytáčí. A pak mě ještě zlobí, když bezmyšlenkovitě vkládají výrobky do soutěže, jen aby měli čárku, ale výrobek přitom vůbec není barevně shodný s paletkou. To pak doma lítají i nelichotivá slova  Celkově mě Flér baví, jen by měl být spravedlivější ve výběru nominací.

Máš nějaké sny, vize, plány... do budoucna? Co hezkého Tě v nejbližší době čeká? Je něco, na co se teď těšíš?

Já se těším z každého dne, z každého probuzení, kdy se ještě dokážu pohybovat bez pomoci. Těším se na každou chvilku s vnoučkem a svými dětmi, protože to je pro mě v životě úplně nejvíc. A těším se, co mi život ještě nadělí. Ve své práci se budu posouvat dál a dál a třeba se objeví ještě nějaká technika, která mě pohltí stejně jako stuhy.

Nádhera! Jaruško, děkuji za krásné povídání a přeji Ti, ať se Ti vše splní. Ať si nadále užíváš života - ať už sama, s dětmi, vnoučkem či přáteli... A ať je každý Tvůj den plný klidu a pohody :)

Pukí :)

Dočetli jste až do konce? A jste zvědaví, kterou Zlatokopku si představíme příště? Tak to ještě chvíli budete, protože neprozradím :) Ale určitě to bude opět hezké povídání. I já se budu těšit na pokračování příběhu Se srdcem na dlani...