Před nedávnem založila svůj obchůdek na Fleru moje kamarádka zlatnice, zde pod jménem VERKOL. Pro mě je úžasným člověkem i šikovným tvůrcem, a tak jsem si říkala, že bych vás nechtěla připravit o šanci ji také poznat :-) Navrhla jsem jí, že bychom spolu mohly udělat rozhovor, a ona mi na to kývla.

Tak si s námi dejte pauzu a kafíčko, a otevřete spolu se mnou vrátka do její dílničky i soukromí...

 

Kdo je vlastně VERKOL? Prozraď nám něco o sobě, o svém domově, koníčkách, civilní práci...

Předem bych chtěla poděkovat za interview. Jsem ráda, že se o mně chce někdo něco dozvědět. :-)

Název VERKOL je spojením mého jména a příjmení Veronika Kolmanová. Jsem vdaná, mám skvělého muže a dva syny. Žiji v Bystřici nad Pernštejnem, kde mám i svou zlatnickou dílnu, kterou můžete navštívit a zadat mi práci na místě :-). Je to můj rodný kraj.

Od mala jsem ráda kreslila a malovala. Kreslila jsem si nejdřívě princezny a asi tak ve druhé třídě mě nadchla moje třídní učitelka s krajinářskou malbou a malbou reálií. Dodnes má moje maminka schovanou větvičku s červenými jeřabinami a malbou stromů, rozkvetlých či podzimních. Mnoho maleb či kreseb zůstalo na školách které jsem navštěvovala... Dnes si myslím, že kdybych si mohla k zlatnictví přivonět už v dětsví, asi bych měla jasno už na ZŠ. Takže plést, háčkovat, šít z Burdy a vyrábět origami mě asi neuvidíte :-)))
Mým koníčkem je kresba a zlatničina :-)))

 

Jak ses vlastně dostala k výrobě šperků, ke zlatnictví? Nebo ke tvoření vůbec...

Jsem vyučena v oboru zlatník-klenotník. K tomuto řemeslu jsem se nedostala hned po ZŠ, ale až po ukončeném středoškolském vzdělání v oboru- užitá malba, kterou jsem studovala na báječné škole plné akademických malířů, sochařů...SUPŠ sv. Anežky České v Českém Krumlově. Pak jsem uspěla u příjmacích zkoušek na Fakultě pedagogické v Plzni, kde jsem ukončila 2 semestry a dala si na 3 roky odklad a vykročila směrem k Praze do Podkovářské ulice na učiliště SOU-umělecko-řemeslné, kde jsem začala studovat řemeslo. Mým Mistrem se stal zlatník Vítězslav Čech, se svou zlatnickou dílnou sídlící v Plzni. U něj jsem se stala tovaryšem. Tímto děkuji za možnost vyučení se. Na vysokou školu jsem se už nevrátila, stala jsem se maminkou dvou chlapců a žiji s báječným mužem ve svazku manželském :-)

 

Projevovala se u tebe kreativita už od dětství?

Určitě, říkali mi čmáropiska.

 

Co je pro Tvůj tvůrčí proces motorem, hnací silou? Kde čerpáš nápady a inspiraci?

Určitě v přírodě, celý svět je nekonečná inspirace. S dnešními možnostmi jsou obzory širší a širší. 

Zrovna nedávno jsme se synem řešili co všechno se mu naskýtá, co jeho babička nemohla v jeho letech prožít a vidět, ale on může.

Obrazy šperků mi létají hlavou večer, když nastane klid. Většinou v době kdy uspávám děti, máme tmu a já ležím buď u jednoho, nebo u druhýho a čekám až usnou. To je chvíle, kdy to přichází. A v té tmě za zavřenými oči vyrábím šperky. :-) Pak vstanu a jdu kreslit. To je další chvíle klidu, protože děti mi už nepomáhají a na nic se mě neptají a nepotřebují s něčím pomoct... :-)

Klid, každý večer to tak není, Někdy mám hlavu plnou následujícího dne, takže múza na večerní kávu nepřijde. :-D

 

Popiš nám svůj všední pracovní den. 

Ráno chaos, dokud se za školkou a školou nezavřou dveře, pak prchám do práce, většinou s 5 až 10minutama zpoždění. Tímto se omlouvám a polepším se. :-)

Pak konečně práce. Dělám si zatím vše sama, už bych uvítala nějakou pomocnou ruku, ale zatím to vždy nějak dám. Ve 12hodin peláším pro mladšího do školky, buď se najím doma, nebo cestou zpátky do práce si něco koupím. S menším jdeme pro staršího do školní družiny. A už se svými parťáky-dětmi jdeme do práce na 2 hodinky. Od 15-17hod. V 17hod zavíráme, někdy se zdržím... v 18 hod. nejdéle jsme doma a začne koupání, večere a uspávání a ráno na novo. Starší syn si dělá úkoly v práci, mají tam svůj prostor. Chodí k mému pracovnímu stolu a řeší se mnou ůkol nebo noty, když cvičí na flétnu, takže někteří zákazníci kroutí hlavou... Jakmile do dílny vstoupí zákazník, děti se snaží chovat tiše. Po roce už hodně pochopily a začíná na ně být spolehnutí. Myslím si, že nejtěžší pro děti je pochopit, že maminka si nehraje, jako na rodičovské dovolené, ale že pracuje. Jakmile pochopily, že práce není hra, změnily své chování.Poznávají práci jako důležitou věc, která k životu patří. Mladší syn má v dílně postýlku, někdy mi tam usne. :-)

 

Mimochodem, jak se Ti daří skloubit rodinný a pracovní život?

S nejlepším manželem na světě? Báječný. :-)

Nebýt mého muže, žádnou dílnu nemám. O děti se střídáme. Když jsou nemocní, tak dopoledne hlídá manžel, odpoledne jsem doma s dětmi já. Nemusím zcela zavřít obchod a o děti je postaráno. Kromě toho, někde něco začít s rodinou je velice obtížné, k tomu musí být dva a musí mít obrovskou trpělivost.

 

Co Ti v poslední době udělalo radost? (Mám na mysli zejména v profesním životě)

Nedokážu odpovědět... Asi se raduji z každého dne a z každé příležitosti. :-) Třeba dnes mi přišly překrásné šperkovnice od Jibuly, která je vyrábí. Snažím se vyhnout všem komerčním nehezkým věcem- koženkové šperkovnice nejsou pro mě. Pokud si je někdo bude přát, nejspíš ho pošlu ke konkurenci, já je nevedu.

 

Ještě otázka, která obvykle trápí nás všechny, když začneme prorážet do světa e-shopu: Jak se Ti daří fotit šperky?

To je moje velká škola, proto se omlouvám za nezdařilé fotky ... :-))

Stále se mám co učit.

 

Máš nějaké odvážné plány do budoucna? Kam bys chtěla dojít, čeho dosáhnout?

Plánů mám na několik let. Rozšířovat možnosti ruční výroby ve zlatnictví - klenotnictví.  Bohužel jsem stále mírně omezována časem, financemi, lidmi, prostorem. Na všechno je zapotřebí dost času. Ten mě asi štve nejvíc, pak finance - každý rozvoj potřebuje své...podnikání je krásné v tom, že je svobodné, ale má svá úskalí, která se těžce zdolávají...

Zatím je spousta věcí jen na papíře a vyčkávám na vhodnou příležitost. V nejbližší budoucnosti se mi snad konečně podaří dokončit návrhy na šperk s jedním uznávaným malířem Vysočiny. Snad už brzy , je velice pracovně vytížený.