Celá historie, výroba a vlastnosti hedvábného vlákna jsou natolik fascinující, že v našich šatnících bude mít hedvábí, tento tisíciletími prověřený materiál, zcela jistě vždy své nenahraditelné místo.

Posuďte sami.

Náledující řádky jsou výňatkem z úvodní kapitoly mé knihy Malba na hedvábí.

Výroba hedvábí je nerozlučně spjata s chovem bource morušového, který je velmi náročný a řídí se přesnými pravidly. Vývoj, který bourec prodělává od vajíčka velkého jako zrnko máku je stejně fascinující jako Číňany k dokonalosti dovedený celý výrobní proces získávání hedvábného vlákna.

Kvalita hedvábí je ovlivňována v každé fázi chovu. Vše začíná u stravy. Housenky bource morušového se živí výhradně listím moruše bílé. Pouze z kvalitní stravy vyrostou zdravé housenky. Proto je věnována velká pozornost již pěstování moruší a výběru těch nejkvalitnějších listů.

Další důležitou fází chovu je výběr a příprava vajíček. Samice jich snášejí tři až pět set. Jakmile začnou rašit listy morušovníků, jsou vajíčka přenesena do vyhřátých prostor, kde se z nich líhnou housenky. Těm jsou celých třicet pět dní podávány jemně nasekané listy morušovníku. Housenky se za tu dobu čtyřikrát svléknou z kůže a z původních dvou milimetrů dosáhnou délky pěti centimetrů. Po celou dobu jsou chráněny před chladem, vlhkem, průvanem, ale také pachem a hlukem. Množství listů které spotřebují odpovídá dvacetinásobku jejich váhy. K získání tří kilogramů hedvábí je zapotřebí neuvěřitelných třiceti morušovníků.

Po několika dnech, kdy housenka nežere, začne vypouštět ze dvou otvorů na spodním pysku tekutinu. Z té na vzduchu vznikají dvě tenoučká vlákna, která housenka předníma nohama spojuje v jedno jediné a začíná spřádat svůj zámotek. Přibližně za tři až čtyři dny se zcela zapřede a mění se v kuklu. Následuje výběr zámotků pro chov. Samičí zámotky mají dokonalou vejčitou podobu a samčí jsou uprostřed lehce staženy. Přibližně za 14 až 21 dní prorazí zámotky motýli a samečci a samičky se spáří. Samečci hynou, samičky nakladou vajíčka a celý cyklus se opakuje

Z ostatních zámotků je odvíjeno hedvábné vlákno. Před odvíjením nitě se zámotky vkládají do vody zahřáté na 85 C°. Kukla se tím zahubí a zámotek se odklíží a změkne. Potom se přenesou do vody teplé 50 –70 C°, kde se šleháním uvolňují vlákna. U každého zámotku jsou rozpoznatelné tři různé vrstvy. Vnější je řídká a její vlákna se zpracovávají na buretové hedvábí. Poslední vrstva je nejhorší kvality a používá se k výrobě hedvábné vaty. Nejkvalitnější vlákno se získává z nejhustších, nejbělejších a neporušených zámotků střední vrstvy. Jeho délka může přesahovat až 1500 metrů. K získání jednoho kilogramu hedvábného vlákna je zapotřebí více než deset kilogramů zámotků.

Dalším procesem je vyvařování a bělení hedvábného vlákna. Horká voda ho zvláčňuje a připravuje k přijímání barvy. Následuje spřádání a tkaní. Tyto techniky byly od nejstarších dob stejně propracované jako činnosti k získávání hedvábného vlákna.

Hedvábí má vlastnosti, které nemá žádné jiné přírodní vlákno.

Je neobyčejně pevné a pružné. Při napnutí se může prodloužit o jednu sedminu až pětinu své délky, aniž se přetrhne.

Je jemné, hebké a skvěle absorbuje vlhkost. Snese až 30% vody, aniž se zdá být vlhké. Je vzdušné a skvěle chrání před změnami teplot.

Hedvábí bylo od počátku výsadou knížecích rodin v provinciích, kde se vyrábělo. Bylo symbolem společenského postavení. Později se stalo předmětem směny a dokonce i platidlem.

Dnes může mít kousek tohoto luxusu doma každý a věřte, stojí to za to!

Kateřina