Text:Jana Zwinsová

Foto:Radek Zwins

Poprve jsem navštívila Itálii se svým mužem a tehdy čtrnáctiletým synem Adamem před patnácti lety. V jedné brněnské dnes už neexistující galerii tenkrát prodali několik mých obrazů zákazníkům z Anglie a já jsem nečekaný "tučný" honorář utratilala za zájezd do města na laguně,do Benátek.   Od té doby jsme s mužem cestu do této země,kromě jiných cest a jiných zemí,podnikli mnohokrát.Posledních deset let alespoň jednou nebo dvakrát ročně. Jsme spolu na cestě už 33 let a letos oslavíme 30. výročí svatby,což tedy vůbec nechápu! Zde se jasně potvrzuje,že čas je relativní.Hodně relativní. A moc se mi tomu údaji nechce věřit,ovšem úřední dokument s názvem "Oddací list" hovoří jasně.A tak,jak je naším zvykem,slavíme cestováním.  Letos jsme zatím několik dní cestovali dalším kouskem Itálie,místy pro nás úplně novými,ale i  těmi již známými z dřívějšího putování. Někdo by mohl klidně namítnout,a z určitého úhlu pohledu by měl pravdu,že to,co se tady snažím napsat,je klasické italské klišé,tiramisu z tvarohu a velice banální zdělení. Ale ono to tak opravdu bylo a je...     Představte si: jedete úžasnou toskánskou zvlněnou krajinou zalitou sluncem. Nebe je uklizené,hluboké,modré a jaro ve šťavnatém rozpuku. Máte?  Tak dál... Zastavíte,protože  prostě musíte, jinak to nejde,v městečku Capannori. Zrovna tu kvetou v zahradách vil a kamenných stavení kamélie. Jsou přebohaté a překypující svými květy. Ten svět Vás dostane na jinou úroveň vědomí, když jen okouzleně žasnete a vděčně přijímate radost. Mají tady hospůdku.Samozřejmě s patinou prošlých věků. Vše je ohmatané a tisíckrát uklizené,znovu zašlapané a použité. V rohu malá,ale o to víc úžasná, secesní kamínka. Inu,mírné zimy,mohou si to dovolit. Vedle kamínek visí na zdi hodně, opravdu hodně ohmataná malá polička se šesti otvory,přihrádkami. Ve čtyřech jsou zasunuté prastaré balíčky karet. Proč v těch dvou už karty nejsou? Odešli ti dva neznámí hráči na druhý břeh? Nebo se jen odstěhovali?  Pod poličkou hned vedle pultu s kávovarem je stůl štamgastů,hráčů karet,karbaníků,účastníků vášnivých diskuzí. Zatím u něj nikdo nesedí, je brzké odpoledne,čas siesty,i když je vidět na okolních vinicích i v olivových sadech ,jak lidé pracují. Due café,per favore,signora....je vynikající!         K jedné z vil,k vile Torregrossa ,přiléhá,jak jinak než   kouzelná  zahrada plná  vysokých kvetoucích keřů kamélií. Ale je tu ještě něco.....                                                                                             Na malířských stojanech tu jsou vystavené pod širým nebem obrazy obyvatelky vily,okouzlující,vznešené a krásné paní Maurizie Cardoni. Výstava plynule přechází do salónu v přízemí, kam se vstupuje otevřeným francouzským oknem,protože je teplý jarní den,čas radostí. Podél zdí po stranách salónu jsou rozmístěny židle pro návštěvníky a hosty,na zdech visí dlaší obrazy a fotografie rodinných předků. U zadní stěny před krbem pak stojí masivní vyřezávaný stůl s intarziemi a na něm svícen,návštěvní kniha,autorské tisky...    U vstupu do místnosti sedí nádherný manželský pár. Tedy mám z nich takový pocit.Vzájemná provázanost. Je to paní autorka s mužem.  Tiše sedí,vějířky kolem jejich očí jsou laskavé,usmívají se,vítají pohledem.Jemná energie. A je cítit i pokora,i radost z návštěvníků. Někdo se s nimi chce vyfotit a oni vlídně souhlasí... A tahle ozvěna už ve vás zůstane navždy.    Cestou toskánským krajem,krajem Chianti, nemůžeme nenavštívit známého barona Ricasoli a ochutnat jeho vyhlášená vína ve vinotéce ve vesnici San Regolo. Jeho rodina obhospodařuje zdejší vinice od roku 1141 a vlastně je zakladatelem vína Chianti,toho nejlahodnějšího spojení druhů révy,vůní a chutí do podmanivého nápoje.                   Ten den,v podvečer,v takovém tom šedavo-růžovém světle s posledním polibkem slunce,nás ještě přitáhlo město Prato. O tomto místě by se dala znovu napsat óda,ale já dnes zmíním jen jedno:                         Jdeme po ulici,hlavní ulici lemované nádhernými obchůdky s dobrotami,cukrárna vystavuje dortíky maličké a překrásně zdobené jako filigránské šperky, jdeme kolem butiků a voňavých kaváren a najednou je před námi. Žádný vývěsní štít,žádná cedule,žádná lákavá výloha,reklama,nic.Prostě nic. Uvnitř jsou ale lidé s blaženým výrazem ve tváři. Navíc ta vůně! Vcházíme. Místnost má středověký klenutý strop,ale nic dalšího krásného tam nenacházíme. Starý ošuntělý prodejní pult.Před pultem jsou po stranách zdí přidělané věkovité pultíky pro zákazníky. Za pultem jsou vidět velké pece a obrovské plechy s nadýchanou,tenkou a křupavou pizzou. Pláty pizzy obratně krájí,kladou na tácky nebo balí do papíru dvě ženy v černých šatech. Na zdi visí zarámovaná fotka zakladatelů podniku. Rodinná dynastie. Zatímco si pochutnáváme,pozorujeme ten koncert. Operu. Odcházejí a přicházejí noví a noví jedlíci,samí Italové,než je ženy obslouží,povídají si a gestikulují. Jeden kousek sníst hned,dalších šest vzít domů...                           Poděkujeme,rozloučíme se,odcházíme...

A domů si také něco odnášíme.

Spoustu pocitů.

Měli jsme šanci ochutnat svět...