k doktorovi nepůjdu, ještě by mi něco našel. Jiná slova nemůžou lépe vystihnout mého tchána, toho času osmdesátiletého seniora , v péči sestřiček a lékařů nemocnice Na Homolce. Kterým chci tímto ( pokud to  náhodou budou číst) vyseknout poklonu a díky za neskutečnou  trpělivost a péči . Dědu dovezli do nemocnice za dvě minuty dvanáct, prý tak vitálního důchodce, v tomto věku, ještě v péči neměli. Ano, umím si to představit. Kdyby měl u sebe svůj archiv fotografií, zaručeně by už v šem sestřičkám přecházel zrak ze všech pionýrů, přátel a známých, kterými náš stařík disponuje. Takže bavil oddělení vyprávěním, vtipy, prostě než ho dovezli na sál, vykecal jim díru do hlavy.

Nyní je jeho tělo bohatší o trojnásobný bypass a dědečkova nálada vzala za své. Ztratil pojem o čase, než jsme ho mohli navštívit, uteklo pár dní, v jeho podání : " čtrnáct dní tu nikdo za mnou nebyl " a vysypal na nás seznam všeho, co potřebuje. Dostal z toho polovinu. Hodinky nepotřebuje, mají na pokoji dost velké hodiny na zdi, televize nefunguje, ač ráno ještě šla. To měla v předvolbě 15 programů, on jí přece nerozladil, jenom zapnul . Tak to si taky umím představit. Teď se snaží udělat z nemocniční postele pouťovou lochnesku, protože ta  to neustálé mačkání tlačítek dlouho nevydrží a zblázní se .   Nač chtěl zálesácký nožík jsme  nepochopili, čili zůstal doma. Příbor mu přinesli i s jídlem, jenže dědeček stávkuje. Skoro nejí, odmítá pít. Místo aby byl rád, že mu tam pomohli utéci hrobníkovi z lopaty a poslouchal lékaře a sestřičky, začal žbrblat a bojkotovat vlastní léčbu. Dědo, musíš pít. Následovalo hodnocení chuti čaje a nabízení nám, abysme to ochutnali a pochopili, proč to pít nebude. A to si představte, že k večeři má úplně to samé, co k obědu. Tak o tom taky pochybuju. Nemocnice sice  není hotelová restaurace, na druhou stranu děda  skoro nic nejí, tak už z tohoto důvodu nevěřím. K obědu do něj babička dostala celé čtyři lžíce polévky a prý mu to stačí. Do talíře jsem neviděla, nicméně ta polévka voněla na celou chodbu. V době , kdy se ho babička snažila nakrmit, jsme odešli na chodbu a čekali. Čekali na babičku, která mezitím vzdala krmení přerostlého děcka a  odešla  druhou chodbou.  Nás tam neviděla, tak usoudila, že jsme šli napřed a vyrazila. Jen díky tomu, že jsme my hodně  přidali do kroku a ona neumí ovládat tamější výtah, se nám neztratila v bludišti chodeb. Zahlédla jsem jí, jak si to, celkem razantně, vyšlapuje po schodech do vyššího patra. Směr měla správný a byla ochotná šlapat  tři patra, protože si pamatovala, odkud jsme jeli.

S dědou si ještě všichni užijeme. Až ho pustí z nemocnice ( či spíš , že se ho rádi zbaví, jak jen to půjde ), čekají ho lázně. Zaručeně tam najde " parťáka" podobného kalibru , potom tam  budou tam žbrblat dva a náramně si v tom lebedit.

Doma to bude horší. Malý byt, zakázané auto a výlety na tábořiště. Moje tchýně má už teď svatozář vyštosovanou až ke stropu. Až se vrátí dědeček v ( samozřejmě podle něj) plné síle,  budeme tento druh ochrany potřebovat všichni.