Od chvíle svého zrození čeká náboj na svou příležitost, kdy bude umístěn do startovací kóje, aby na znamení prudkého nárazu vypustil houf nedočkavých broků na jejich životní cestu. Ti v daném okamžiku opouštějí těsnou blízkost svých bližních, aby se každý z nich pokusil doletět k cíli. Vzniká otázka: Podařilo se někomu z těch maličkých naplnit smysl svého letu?

V hlavni pušky zbyla jen neobydlená ulita, opuštěná nábojnice, jež ztratila svůj smysl. Je jen prostým dokladem toho, že bylo vystřeleno, že existoval cíl, na který bylo mířeno.

Tak si i člověk ve svém životě vytyčí cíl, zamíří a vyrazí. Ale kdo ví, jestli se strefil, zasáhl. Zdali dorazil?

Není tak významné, je-li terč malý či velký, tučný, rychlý... ve vzduchu či na zemi. To podstatné je zásah. Otázka života a smrti.

Šperky z nábojnic nemají svému nositeli připomínat myslivcův potenciální úlovek, ale upozorňovat na skutečnost, že i on někam směřuje, že nestačí zvolit si správný cíl. Předpokladem úspěchu je připravenost (mít nabito) a rozhodnost (v pravou chvíli stisknout spoušť). Stejně důležitá je i cesta, nutnost stát se pohybem, překonávat odpor, který nám brání v letu. A proto „... nechte si narůst křídla, abyste zasáhly a cestu dokonaly, i když nedokonáte, ale skonáte." (Paul Klee)

Pak  je naprosto jedno, jaká budoucnost je připravena obalu, co bude s tím, co zde po nás po zmáčknutí spouště zbude.

(úryvek z diplomové práce „Malé, chytré, užitečné", UP 2006, Jana Marvánová)