Všichni milí, kdo jste taky v dětství, nebo třeba i pak propadli lásce ke koním.

Nabízím vám přátelské popovídání v malé, ale velmi milé skupince  tu.

Proč vlastně vznikla?

Protože bychom naprosto rozechvělí chtěli opět navázat na naše koňské přátelství z kdysi dávna.
No a protože to je již nějaký pátek, co byli koníci průvodci naší cesty,
chtěli bychom posbírat co nejvíc nových poznatků, rad a nápadů.

Oba jsme u koní vyrostli.
Panu sochaříčkovi koukali rovnou do kolébky.
Mě pod okny nejprve klapala kopyta velkých tažných pracantů.
Než jsem se poprvé blaženě vyškrábala na hřbet vysloužilé plnokrevné klisny,
poznávala jsem ze země tyhle velké obry v nejtěsnější blízkosti,
v nádherných stájích středověkých pozůstatků podperštejnského panství,
při natáčení filmařů, nebo když jsme zrovna nějakého takového měli na hlídání.

 Byl to opět kůň, díky kterému jsme se právě v tuhle červnovou dobu spolu poznali.
Naše Báruška, kříženec hucula, kterého si p. Macháček st. koupil na stáří.
Právě on, který toho s koňmi tolik prožil.
Dobrého a někdy i trochu nelehkého, když si díky divoké cestě se Zizinem zlomil hodně těžce ruku
nebo když malému Z. přivedl jako dárek k pátým narozkám jeho prvního koně,
přičmž ten mu hned na úvod přišlápl a zlomil nohu.
Ne nebojte nezanevřel na ně.
Koně jsou dodnes jeho velkou můzou a zákonitě se to přeneslo i na nás.

          

               Krocení Pegase, topol, 350cm, 2002

                                                   

 

K Barušce tenkrát před dvaceceti léty patřila i plnokrevná kobylka Temže,
kterou jsme měli to štěstí poznat a prožít na ní podle mne největší koňské dobrodružství
naší dosavatní existence.
Totiž dobrodružnou cestu na hiporehabilitační tábořiště divočinou tehdy ještě docela
panenenské krajiny vysočiny.
Cesta dlouhá nějakou desítku kilometrů, ovšem pro začínající nezkušené mlaďochy
to bylo opravdové dobrodružství.
Jeli jsme tehdy podle plánku nakresleného tužkou, za pátým bukem doleva, přebrodit řeku atakdále.
Nikdy nezapomenu.
Natož na pobyt tam, přespávání v koralu a největší bouřku mého života.

                         

Kvůli studiím jsme se tenkrát s Báruškou museli rozloučit.
Jak smutné a těžké bylo jet s ní krajinou lysicka za novým majitelem.
Útěchou bylo snad jen to, že ji čekal odpočinek a pastva.
Temže byla tehdy vrácena nebo někam odvežena, ta nebyla naše,
o tu jsme se jen pomáhali starat.
Přestali chvíle nočních toulek, posedáváním na prastarém mostě nad řekou,
opírání se o sebe v ohradě, když nám bylo smutno.
Že to bude trvat tak dlouho, nikdo z nás nevěřil.
Byli jsme tak dlouho opuštění, jak jen jsme to vydrželi nevím.
Nikdy mě nenapadlo jít někam jen tak za cizími koňmi na vyjížďku.

                                                                                         
To prostě není ono.
Jenže loni se to nějak zvrtlo.
Nejprve proto, že jsme viděli, jak naše robátka, vyrůstající celé dětství v divoké přírodě nyní choulostiví.
Jak dávají přednost posedáváním s telefonem, i když s ním musí kvůli signálu na střechu.
Přišlo nám, že je nejvyšší čas, teď nebo nikdy.
Tak jsme trošku zapátrali a našli.
Vzniklo tedy první větší fyzické setkání s koňmi i u nich.

                  

I když je jsme tak všelijak s koňmi seznamovali a náš starší vyrůstal  s poníkem.
Byla to nyní fajn zkušenost, i proto, že jsme chodili na vyjížďky k pořád stejným koním
i proto, že to bylo v tak krásné přírodě Jeseníků, docela divoké, docela nerovné,
takže vyjížďky byly pro nás pokaždé něčím okořeněny.
Buď cestou po namrzlých loukách, nebo přeskakování tříště na potoku.

Nazrála doba a my prostě nějakého dne řekli dost bylo čekání, váhání, přemýtání.
Dali jsme inzerát na náš domeček v Orlických horách.
Převážně také proto, že se nám nepodařilo přikoupit pozemky, na kterém by mohl být kůň.
Nějak jsme to dosud zvládali, koníky nahrazovali trošičku ovečky a nakonec i kozlík,
kteří s námi putují na procházky při úsvitu i zapadání s ostatními zvířaty.
I jim bychom rádi dopřáli, co si zaslouží.

Tak jsme hledali, kdo by tu mohl být šťastný a našli.
Hledání nového bydliště nebylo vůbec lehké.
Nejprve nás to házelo na Vysočinu, kdo nás zná ví, jak moc jsme tam neustále kouskem duše i srdce.
Vyhrálo jimramovsko, kraj mých předků.
Našli jsme objekt, který jako by se právě zjevil z pohádky.
Opravdu nikdy nic podobného jsme neviděli a pravděpodobně neuvidíme.
Naposledy ve třech oříškách.
Tak nás očaroval a proč?
Protože když jsme tam stáli a koukali na ten pohádkový ochoz, holubník, dvůr a stáje,
konečně jsme zase žili a cítili vůni hřívy a po prastarých doubkových kočičácích klapat koňské podkovy.
V návalu čehosi takového jsme objekt i zarezervovali.
Teprv dodatečně jsme si uvědomili, že pro nás kromě všech výhod má tu velkou slabinu.
Nemá dostatek pozemků, protože bohužel vlastníci je prodávají bokem.
Finančně již tak to bylo ve sférách našich snů,
i když bychom to, nebýt tohohle problému určitě nějak udělali, tohle jsme prostě nepřekonali.
Tak moc se zadlužit jsme nechtěli.
Být tam s koňmi a nemít na ně čas kvůli hypotéce.
Přišli jsme o nějaké finance a kousek velkého snu vrátit se domů.
Co jsme získali ovšem, bylo opravdu nevšední poznání.
Přišlo nám, že přesto, že to "nevyšlo", jako bychom tam určitou dobu bydleli.
Těžko se to dá vysvětlit.
Ty chvíle, kdy jsme tam vymýšleli projekt, jak to všecko bude,
co tam všecko uděláme, koho tam pozvem, co tam vytvoříme.
Řešili jsme geopatogení zony, potkali se s památkáři,
řešili jsme hypotéku, trvalo to celé docela dlouho na to,
že se nám podařilo zabydlet se, kouskem duše tam pobýt.

        


Bylo to hodně těžké období od loňského podzimu do teď.
Plno nejistoty, obav jak to všecko uděláme.
Jestli nás má Pánbů rád a povede nás, jako snad dosud.
Našli jsme a přestože ještě není úplně vyhráno, někde v hloubi duše se již stěhujeme.
Věříme že to bude brzy, předplatili jsme si prostor, který nám přišel ten nejvhodnější,
pro naši práci, pro naše svěřence, pro ještě kousek zbývajícího dětství.

Koník na úvodním obrázku nám přišel opravdu sám.
Dali jsme inzerát s omezenými finančními možnostmi.
Přišel koník, který dlouhodobě pracuje s nemocnými a je z toho velmi unavený.
Potřebuje odpočinek, myslím že regeneraci, tak jako my.
Tak jsme s úžasem poděkovali tam nahoru.

Druhého koníka bylo velmi těžké sehnat, nějak nám to pořád nevycházelo.
Nakonec jsme přišli na to, že nabídneme naše nové budoucí chystané pastviny.
Přišlo nám, že bychom mohli tím i někomu pomoci.
Někomu kdo nechce prodat svého miláčka a zároveň na něj nemá dost prostoru nebo času.
Tak věříme, že je  nám na blízku i druhý koník cestou, o které by nás pomalu nenapadlo přemýšlet.

Jsou to podivuhodné pucle, mravenčí práce stvořitelova i naše,
podle toho jak s propůjčenými dary v danou chvíli naložíme.

Pozorování, že koně odrážejí "pocity ukryté hluboko v nás"
jsou hlavním principem psychoterapie pomocí koní.
Většina z těch, co to čtou těžko uvěří, dokud to neuvidí v praxi.
Dokonce i ti, co se koním věnují dlouhodobě tento jev ignorují, protože jsou naučeni chovat se k nim, leckdy nejen k nim, spíše jako ke stroji, než jako k cítícím bytostem. Pocity jsou nakažlivé.
Dostávají se ven, šíří se jako zvuk a ovlivňují ostatní předvídatelným způsobem,
dokonce i mezi různými živočišnými druhy.
"Vypadá to, že tu v klidu a tichosti stojíme, ale ve skutečnosti jsme ponořeni v moři vibrací.
Jako rádio naladěné na správný kanál dokáže zachytit symfonii nebo písničku, která nás pohne k slzám.
Koňský systém je jako obrovský příjímač a zesilovač emočních vibrací.
Nezáleží jak dobrý jsi v ukrývání pocitů před sebou a ostatními,
vysílá to, co doopravdy cítíš." Tao koně,  L. Kohanov

Pohybujeme se mezi dvěma světy, přesunujeme se, leckdy neohrabaně, mezi svobodou a připoutaností, duchem a přírodou, myslí a srdcem.
Přesto věřím, že nějakého dne, pokud se najde více ochotných přijímat rady od svých čtyřnohých přátel, lidské vědomí tyto paradoxy pojme a rozšíří se za jejich meze.
Pak nebude existovat nic co nás od nich dělilo. L. Kohanov /S koněm mezi světy/