Klub "Tvoříme šperky z cínu" je na Fleru už od září roku 2010. Je aktivní, pořádá soutěže, má vlastní profil Jak to vidí cínařky, ale ze soutěží a mnohdy ani z profilů se mnoho o členkách tohoto klubu nedozvíte. A tak jsme se to, coby správkyně klubu,  rozhodly napravit a každé dva týdny Vás seznámíme s jednou z nich a také si budete moci prohlédnout něco z její tvorby.

Budou se Vám představovat v pořadí jak přicházely do klubu, takže začíná "služebně nejstarší"  Therapy.

 

 

Ahoj Heleno,

protože člověk je tvor zvídavý a zvědavý, tak tě chci trochu vyzpovídat, abychom věděli, kdo vlastně tvoří pod nickem Therapy. Každý jsme odněkud a ty na svém profilu píšeš, že jsi ze Zbuzan. Zavál Tě tam osud nebo tam žiješ od narození?

Ve Zbuzanech žiji od narození, s výjimkou tří let po svatbě, kdy jsme s manželem bydleli v garsonce v nedaleké obci Hostivice. Naše rodina patří ve Zbuzanech ke dvěma nejstarším rodům, na což jsem náležitě hrdá :-).

 

A myslíš, že tě místo kde žiješ, nějak inspiruje v tvé tvorbě? Nebo se utíkáš k nějakému vysněnému místu, jež je inspirací největší...

Nejdřív mě napadlo, že asi ani ne, ale pak jsem si uvědomila, že vlastně od malička miluju zkameněliny. A těch je v našem okolí, na okraji Českého krasu, požehnaně. Na polích lze běžně najít části trilobitů, v nedalekých lomech spoustu zkamenělých mušlí a jiných mořských živočichů. Má láska k minerálům vlastně klidně může mít kořeny právě tady. Asi nelze říci, že bych měla nějaké své vysněné místo na zemi a určitě nikam neutíkám :-). Líbí se mi všude, kde je krásná příroda. Takových míst jsou tisíce a jsem vděčná, že jsem spoustu z nich mohla navštívit.

 

             

 

Provází tě touha tvořit už od dětství, když jsi se potkávala s krásou fosílií? Anebo v tobě tuto zálibu vyvolal někdo jiný nebo nějaká událost v tvém životě?

To je docela legrační, protože většina lidí na Fleru na svých profilech píše, jak tvoří od dětství. Měla jsem to jinak, vždy jsem inklinovala spíš k hudbě než k výtvarnu… Byla to opravdu úplná náhoda, když jsem se dostala k tvorbě, a stala se právě před šesti lety. Nutně jsem potřebovala k jistému kusu oděvu vhodné korále, měla jsem (bohužel) jasnou představu a nikde jsem nemohla najít její realizovanou podobu. Prohlédla jsem celý Fler, obešla všechny možné obchody v Praze a nenašla nic! A protože jsem nedávno potkala svou kamarádku ze ZŠ, která se sice vyučila zahradnicí, ale ve volném čase se začala věnovat výrobě bižuterie, říkala jsem si, že k tomu, abych si vytvořila korále, asi není potřeba mít příslušné vzdělání a že to tedy také zkusím. A povedlo se. Vyrobila jsem si korále na míru, měla jsem z nich ohromnou radost, a přitom na nich vlastně nic nebylo… Obyčejné dřevěné korálky na bavlněné šňůrce, ovšem se zapínáním na karabinku. Pro mě věc do té doby technicky nerealizovatelná. A protože jsem celý život pošilhávala po kamenech, říkala jsem si, že by bylo hezké je umět také nějak zpracovat do šperku a náhodně jsem narazila na kurz pájeného šperku. Tím to všechno začalo…     

 

Máš to štěstí, že máš svou vlastní dílnu nebo ti k tvorbě musí stačit nějaký koutek?

Mám svůj miniaturní podkrovní pokojíček – pracovnu :-). Neříkám mu dílna, ale asi se za ni dá považovat. Je to zároveň sklad všeho možného, ale mám tam svůj stůl a na něm vše potřebné, takže jsem spokojená.

 

              

 

Takže klid ke svému tvoření máš, pomáháš si tedy k soustředění na práci nějakou muzikou nebo máš ráda ticho a klid? A pokud něco posloucháš, co to nejčastěji bývá? Doporuč nám něco...

Kdepak, jsem člověk, který k soustředění na cokoli potřebuje klid. Hudbu nebo televizi si pouštím třeba k vaření nebo žehlení, což jsou činnosti, které příliš velké soustředění nevyžadují. K pájení si pouštím leda tak odsávačku výparů, která by stejně vše další přehlušila :-).

V hudebním vkusu jsem tak trochu rarita. U nás v rodině se vždy poslouchala výhradně vážná hudba a Spirituál kvintet. V adolescenci jsem si prošla obdobím Nirvany (ovšem nijak bouřlivě) a v dospělosti jsem se vrátila opět k vážné hudbě. Mám hodně ráda Chopina, Rachmaninova, Čajkovského. Miluju Mozartovo requiem a Dvořákovu Stabat mater. Současná hudební tvorba mi nic moc neříká, až na čestné výjimky, ale těch opravdu není mnoho. Rádio tedy neposlouchám vůbec.

 

A co knížky, filmy a ostatní umělecká tvorba – co tě dokáže nejvíc potěšit?

Klasickou beletrii mi bohužel znechutila profesorka češtiny na gymnáziu, ještě mnoho let po jeho absolvování jsem díky tunám povinné četby, která byla na hony vzdálena mému vkusu, byla schopná dobrovolně číst jen odborné knihy nebo detektivky. Později jsem se k beletrii vrátila, ale stejně už jsem zůstala převážně u těch detektivek. Ty čtu v současné době hodně ráda, je to dokonalý oddych a prostředek ukolébání ke spánku :-).

Dobré filmy mám moc ráda. Za všechny bych ráda vypíchla Hilary a Jackie, Panenskou královnu, Zkrocenou horu nebo Americkou krásu, z těch českých pak Čas sluhů. Ve všech jde především o vztahy a lásku v různých podobách. A vždy jsou to filmy převážně smutné. Na komedie si moc nepotrpím, tedy s výjimkou těch „Svěrákovských“, jejichž humor je mi velmi blízký.

 

               

 

Dokážeš relaxovat stylem „hodím vše za hlavu“ (pokud tedy nemáš zrovna rozečtenou nějakou detektivku) a těšit se z něčeho co není práce a pokud ano, co to je?

Hodit vše za hlavu bohužel moc neumím. Dělám to v podstatě jen na dovolené, za běžného provozu během roku až večer, když mám vše hotovo. A to je právě ta chvíle, kdy si jdu číst. Většinou vydržím pár stránek a usnu :-).

 

Je nějaké slovo, citát nebo situace, co ti utkvěla v paměti tak, že ses k ní v průběhu života vracela a zůstala ti jako motto v tvém životě?

Není. Možná v určitých etapách života takové citáty byly, ale když daná etapa skončila a vstoupila jsem do nějaké nové, přestala ta slova být aktuální a zapomněla jsem na ně. Celoživotní motto tedy nemám.

 

A teď se vrátím k tomu, proč jsi vlastně členkou našeho klubu. Je cínařina tvou hlavní profesí, nebo se jí zabýváš, tak jako většina, až ve svých volných chvílích? A co na to tví blízcí?

Mám klasickou práci a k ní cínuji. Nyní mám zkrácený pracovní úvazek, takže to jde lépe. Dokud jsem pracovala na plný, moc jsem toho už neudělala. Bylo by hezké živit se cínováním, ale jsem člověk racionální. Když jsem uvažovala o tom, že s normální prací skončím a budu se tvorbě šperků věnovat naplno, všechno jsem spočítala a usoudila, že cínařinou se neuživím. Co se týče vztahu mé rodiny k mému koníčku, manžel by byl asi raději, kdybych se věnovala klasické práci, ostatní to neřeší :-).

 

            

 

Zapojuješ nějak své blízké do činnosti kolem cínu, nebo je raději zaháníš za desatero lesů, aby nerušili?

Jsem ráda nerušena. Jsem tak trochu samotář a individualista a nejraději si vše dělám sama a po svém. Manžela jsem párkrát požádala o vymyšlení názvu pro nějaký šperk. Jeho nápady byly poměrně veselé, ale neměla jsem odvahu je použít :-).

 

Asi častá situace ve více rodinách :-)). Jak k tobě přišla informace o Fleru? A byla jsi rozhodnutá hned od začátku nabízet svou tvorbu takto přes internet? Jak jsi vymýšlela svůj nick?

O Fleru jsem si poprvé přečetla v magazínu Lidových novin. Hned jsem to šla prozkoumat a stala se nakupující a především sledující… Rozhodně mohu říci, že nebýt Fleru, skončila jsem těmi dřevěnými korálemi pro sebe, takže mu vděčím za úplně novou etapu a oblast svého života. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového budu dělat a že si tím dokonce i něco vydělám.

K druhé otázce: ano, když už jsem se rozhodla, že se zpočátku drátování a později cínování budu věnovat, byla jsem rozhodnuta začít prodávat na Fleru. Nemám v okolí moc lidí, kterým bych šperky rozdala, sama je téměř nenosím a nechat je ležet v šuplíku mi přijde nesmyslné. Takže jsem do toho šla s tím, že to prostě zkusím. A když to půjde, budu pokračovat. Když ne, skončím. A ono to šlo :-).

Nick jsem vymýšlela v potu tváře… Pro mne je vymýšlení nicků a názvů čehokoli vůbec tou nejtěžší prací na celé tvorbě. Nakonec jsem zvolila Therapy, prostě proto, že se tak nějak vztahuje k mému životu, a to z různých úhlů pohledu a v různých smyslech toho slova. Když jsem s výrobou šperků začínala, nacházela jsem se už dlouhou dobu v dosti obtížné životní etapě a rukodělná práce mi účinně odváděla myšlenky k věcem příjemnějším. Navíc jsem si říkala, že když má někdo splín, může si třeba sám udělat radost koupí nějakého šperku, který ho potěší. Takže terapie oboustranná – pro mě tvorbou, pro nakupující věcí, co udělá radost. Když jsem z té obtížné životní etapy vybruslila, začal mi nick Therapy připadat poněkud méně vhodný, nicméně už ho měnit nechci, je to prostě zavedená značka :-).

 

             

 

To je hezké, když už o svém nicku můžeš mluvit jako o zavedené značce :-). Překvapili tě někteří nakupující svými reakcemi? Co nějaká „veselá historka z natáčení“?

Nerada bych se někoho dotkla, nebudu proto příliš konkrétní. Ale je pravda, že občas mě něco dost vyvede z míry… Co mě udivuje obecně, je představa nakupujících, kteří by rádi měli šperk na zakázku, že si řeknou, co chtějí, já sáhnu do svých zásob a vytáhnu přesně ten kámen, který potřebují. Mám dojem, že většina lidí si myslí, že vlastním velkosklad minerálů a stačí vlézt do příslušného šuplíčku. Ačkoli mám pocit, že mám zásoby poměrně velké, nakupující se vždy trefí svým požadavkem do toho, co právě nemám. Netuší, že to pro mě znamená strávit někdy i hodiny sháněním příslušného kamene, výdaje za vynaložený čas a cestování nebo poštovné. Mám sice vše o výrobě na zakázku popsané v profilu, ale lidé to nečtou. Zpočátku mě to udivovalo, nyní jsem si už spíše zvykla :-).   

 

Lidé často nemají představu co měkké pájení obnáší. Přišel Ti někdy nějaký požadavek, který byl pro cínařinu neuskutečnitelný? A jak jsi jej vyřešila?

Měla jsem jeden požadavek, který sice uskutečnitelný byl, ale netroufla jsem si a vlastně jsem do toho neměla ani trochu chuti. Jednalo se o prestižní zakázku jedné restaurace, která chtěla vyrobit brože podle jejich rytin pro své hostesky. Deset stejných broží… Ty rytiny nebyly nic jednoduchého. Vyrobit jednu by asi šlo, ale deset? Nerada dělám dvě stejné náušnice… Deset STEJNÝCH broží??? No, odmítla jsem… Dodnes by mě zajímalo, koho oslovili místo mě, zda to vzal a jak to dopadlo :-).

 

Jsi členkou klubu Tvoříme šperky z cínu a ten je aktivní v soutěžích na různá témata. Pomáhá ti to posouvat hranice Tvé tvorby dál, nebo si jedeš po své linii a témata zpracováváš podle svého gusta?

Jednoznačně mě to posouvá dál. Díky této soutěži jsem vyrobila věci, na které bych si jinak nikdy netroufla, ba ani by mě nenapadlo něco takového vyrábět. Takže soutěže vítám, jsou pro mě zajímavým zpestřením a prolamovačem hranic.

Malá ukázka :-)

             

 

Úžasný přívěsek :-)). Máš nějaké sny, co se týče Tvé šperkařské profese? Chtěla bys pracovat i s jinými materiály a jinou technikou? Je na Fleru někdo, kdo ti svou prací učaroval?

Jak jsem už říkala, jsem realista... Jsou talentovanější lidé a myslím, že jen těm přísluší věnovat se řemeslu naplno. Já jsem odborníkem v jiné oblasti. Samozřejmě, velmi mi lichotí, když se mě lidé na jarmarcích ptají, jestli jsem vyučená šperkařka :-). Usmívám se pod vousy a říkám si: „Jooo, kdybyste věděli, co já jsem…“

Líbilo by se mi spoluúčastnit se nějaké výstavy, ale jsem v této oblasti naprosto nepolíbená a navíc dosti pasivní, takže je se mnou těžké pořízení :-). Nerada se ukazuji, nerada jsem středem pozornosti. To se s výstavou tak trochu vylučuje. Líbilo by se mi stát někde v pozadí, pozorovat a nebýt viděna :-).

Kromě cínu a kamenů pracuji tak trochu i s ovčím rounem, mám druhý profil Felting by Therapy, kde kromě plstěných broží a náušnic nabízím i kresby ebru, což je prastará technika, která mi učarovala, ale věnuji se jí pouze okrajově, stejně tak jako plstění. Volného času mám málo, dělám tedy převážně to, co je mi nejbližší.

 

    

 

Na Fleru je spousta lidí, kteří tvoří nádherné věci a mají skutečný talent. Mezi cínařkami mám asi šest lidí, které považuji za naprostou špičku. Nalezla jsem na Fleru také svou „dvorní malířku“, od níž máme doma v podkroví hotovou galerii. Občas nakoupím něco na sebe a chodím obdivovat věci, které sice nekoupím, protože jsem člověk praktický a kupuji pouze to, co potřebuji, ale je škoda se na ně aspoň nepodívat. A takových tvůrců je skutečně mnoho.

 

 

Je ještě něco, co bys chtěla říct a já se na to nezeptala? Ven s tím…

Snad ani ne. Myslím, že jsem toho na sebe řekla ažaž :-).

 

Myslím, že by se určitě ještě nějaká témata našla - tak snad ještě někdy příště ;-).

Děkuji za tvou ochotu nám pootevřít vrátka svého života a přeji ti za celý klub cínařek spoustu štěstí a inspirace   Zuzka

 

.