Snídám energeticky vydatnou snídani. Beru si batůžek, ve kterém nechybí notýsek, tužka a propisovačka. Je to můj zlozvyk. Ten malý buclatý notýsek je velmi důležitý, když přijde zajímavá myšlenka, či nápad, musím ji ihned zaznamenat či nakreslit. Musí se to udělat ihned, dokud je ještě čerstvá. Jinak se statí a rozplyne. Beru si také lahvičku s vodou. A pytlíček se zrním a strouhankou. Otevírám dveře, zavalí mne závan čerstvého voňavého vzduchu, všude je mokro a začíná zlátnout rosa. Růže na záhonku začínají vonět. Vyprovodím ze stáje svého stříbrného oře. Předám mu svou lahvičku s vodou. A vyrážím na šestnáct kilometrů dlouhou výpravu.
Ranní vzduch krásně voní. Pneumatiky mého oře vrní po mokrém asfaltu. Kolem rybníka se dám doprava. Koutkem oka zahlédnu, že zrovna vyskočila ryba. Otočím hlavu, vidím ten záblesk stříbřitých šupin. A také ten okamžik jak s hlasitým šplouchnutím rybí tělíčko rozdělí vodní hladinu. Ta se za ním vmžiku uzavře a kruh se začne rozplývat. Miluji tyhle okamžiky. Tyhle kouzelné chvilky. Všechno vnímám plnými doušky.
Silnice se klikatí, klesá, stoupá. Po levé straně se v mlžném oparu pasou srnky. Přeji si, kéž by alespoň jedna zvedla hlavu. Skoro ve stejném okamžiku se tak stane. Naše pohledy se na okamžik setkají. Jako by se zastavil čas, pomalu zastavuji. Špičkami bot se neslyšně dotknu země. Mlha pomalu mizí, další srna zvedá hlavu. Chtěla bych se jich dotknout,…abych věděla, že to není jen přelud…Vtom rozeznám zvuk motoru, který se rychle přibližuje. Na okamžik se zadívám tím směrem, odkud jede auto. Když se ohlédnu zpět je louka prázdná. Jako by tam nikdy nic nebylo…
Zastavuji u statku, skřípot brzd vyplaší několik sýkorek, které do té doby ozobávaly pamlsky na krmítku. Seskakuji z kola. Ťapkám po mokré dlažbě krátkým obloukovým průchodem. Sotva vyjdu na druhou stranu. Přivítá mne zátiší jako z pohádky. Rozkvetlé stromky, uprostřed dvě jezírka s barevnými rybkami a propojená navzájem potůčkem s vodním mlýnkem. Vůně ze záhonků plných květin. Jako malé drahokamy se tam schovávají maličké jahůdky. Na konci je nízký plůtek a tam se pasou kozičky, ovečky a prasátko. Napravo je malý včelín. Včelky vylétají a opylují tu nádheru! Jdu směrem ke své dílničce. Opřu kolo o zábradlí a z batůžku vyndávám papáníčko pro ptáčky. Pár kroků ode mne je malé krmítko, zavěšené na rozkvetlém stromku, kde už skoro nic nezbylo. Vsypu do krmítka obsah sáčku. Odstoupím. Ptáčci se slétají. Maličké opeřené kuličky lítají sem a tam. Ještě chvíli se kochám. Než mi začne být zima. Na kole jsem se dost dřela, ale když já se tak těšila! Z kapsy vyndám klíč, vystoupám po schodech a cvak, cvak. Odemčeno. Vstupuji do své dílničky, plné barevných skel, nespočtu měděných pásek a dalších pokladů.
Vrátím se pro kolo. Mám ještě chvilku času. Ještě chvilku, než to tu ožije. Hodím si spršku. A šup do pracovního. Jdu ke dveřím, znovu odemknu, rozložím reklamní ceduli, která upozorňuje kolemjdoucí, aby navštívili dílničku vitráží a šup,…šup nahoru po schodech. Z poličky si vyndám návrh. Vyberu skla. Přikládám si je proti slunci, nemohu se vynadívat těch barev. Vyberu si jedno, druhé třetí a ještě jedno, předkreslím si tvary. Uchopím řezák, zhluboka se nadechnu a zadržím dech, ozve se skřípavý zvuk. Doříznu, vydechnu. Znovu nádech uchopím sklo do obou rukou a… lup! Povedl se mi čistý řez!
Mám radost a pokračuji. Během dne mne navštěvují lidé, ptají se mne. A i když nemají dobrou náladu, usměji se na ně. Ukáži jim skla, pookřejí. Když odchází, jsou dobře naladěni s novou energií, často s mou vitrážkou v taštičce. Někdy je tu živo až moc, že nemám klid na práci, někdy je tu zas mrtvo. To potom, když mi nedopatřením upadne kousek skla na zem a roztříští se, zdá se mi, že nadělá tolik hluku, až to jde slyšet na míle daleko. Alespoň tak mi to přijde. Pilně skicuji, řežu, brousím, pájím. Občas kapka krve ukápne. Navečer jsou některé mé výrobky hotové. Jaká to krása. Slunce už nemá takovou sílu a tak se těším na další den, až si je znovu pořádně prohlédnu proti slunci!
(Mé zápisky z dílničky vitráží, kde jsem dříve pracovala,…)
***
