Už když se moje dcera Veronika narodila, věděla jsem, že mě bude provázet při mém tvořením a focením.

Je to skvělá modelka, dokáže se vcítit do každé postavy, přizpůsobit se počasí, nevadí jí déšť, slunce, zima ani sníh. Na sebe si oblékne cokoli a ty její grimasy mě často přivádějí k smíchu.

Z fotek vznikají  příběhy, za které děkujeme naší krásné přírodě, kam často chodíme fotit. Někdy není vůbec jednoduché najít vhodné místo, které by se hodilo k příběhu nebo pohádce.  Často je našim pomocníkem manžel, který nás do lesa dopraví, protože autem by jsme se nedostali tam, kam by jsme chtěli. Také velcí pomocníci jsou naši dva psi, kteří  ochotně pózují a starší bráška Radek, kterého moc už moc nebaví, ale když je potřeba, rád přiloží ruku k dílu. Focení uprostřed lesů a přírody spojíme s krmením zvěře, proto fotky s věnečkami nebo kytkami vznikají převážně tam.

Kdo fotí, ví, že to potřebuje trpělivost a čas. Někdy nafotím 50 fotek i víc a nemůžu si vybrat. Focení několikrát opakuju třeba na jiném místě. Pokud je po dešti a je mokro nebo sníh, musím polohu při focení přizpůsobit malé modelce. Tak kolikrát ležím na zemi, jen aby z toho vznikla co nejpěknější fotka a pak se mi dcera směje, jaká je maminka fuj blej