Slova a hlína, to je, panečku, materiál! To si člověk vyhraje - nekonečno možností, ani Einstein by je nespočítal.

A zkuste pak výsledky svého hraní nabízet na trhu, to je teprv adrenalinová záležitost. A nejlíp pěkně osobně. Popadněte knížky nebo střepy do náruče, a alou!

Pravděpodobně nejmenší skanzen u nás, Michalův statek ve vesničce Pohleď, tradičně slaví Velikonoce tradičně. Krojovaní koledníčci pějí, řehtačky se řehtají, kůzlata mečí, lidové panenky se uculují, kraslice krášlí a tak. Netradičně v tom mumraji letos vypadaly akorát moje střepy, ale slibuju, že příště budou i ty kraslice. Hliněné rolničky mě baví, stačí je jen trochu zešišatiť, no ne?

V chalupě bezzemka seděly tři. Krasličářka - kuřátkářka - perníkářka, zvykoslovná encyklopedie - lidová panenkářka a já. Procházely tudy davy. Sem tam ovšem někdo vyčníval.

Zrovna bylo v chalupě opravdu husto, ale toho pána prostě nebylo lze přehlédnout. Hlavou málem zdvihal chatrná prkna ve stropě, jak byl náramný,  a drahnou chvíli mě upřeně pozoroval.

„Dobrý den,“ řekl nakonec, takovým tichým hláskem, zcela nesouměrným s jeho impozantní postavou.

Taky jsem slušně pozdravila.

„Zajímáte se o sport?“ on na to, a když jsem zavrtěla hlavou, zklamaně se otočil k lidovým panenkám.

Načež mě oslovil chlapík o tři hlavy zanedbatelnější, ale jeho hlas zněl podobně náměsíčně.

„Sledujete sportovní přenosy?“

To už jsem pochopila, ale radost jsem mu neudělala, ach jo, a jak málo by k ní bývalo stačilo.

Jako tomu třetímu. Opatrně si na dlani nesl centimetrové kuřátko na háčkované dečičce a v druhé ruce mačkal po poradě s ošetřovatelkou nachystané mince...

To vám je jiná.

Rozhodně jiná, než ten párek postarších manželů.

Ona: „Koukni, kolik stojí tahle panenka? No, ta bude asi drahá! Jéžiš, osmdesát korun!“ On: „A tadle menčí? “ Ona: „Šedesát! To je hrůza! Tak těm harantům koupíme perník.“ On: „Prosimtě, dyť ten bude určitě od loňska, tvrdej jak kámen.“

A já pořád, kde má chudák spisovatel brát mustr na negativní postavy. Poslouchat tyhle dva půl minuty stačilo. A copak teprv u nich doma, ti musí mít spolu veselo!

Ani jsem jim nenabídla, aby si zkusili na mé hliněné kuličkodráze, jestli kulička dojede až na konec a nevypadne. Pak by se totiž splnilo jejich toužebné přání, a pámbu s námi a zlý pryč, co by to bylo!

Zato ta malá, té jsem dala i dva pokusy, a vyšly jí oba. A bylo to dítě činu. Prohlídla si moje zboží a prohlásila:

„První moje přání je tohle!“ a sbalila svícínek „A druhé tohle!“ a kamínek byl taky její.

Tož takhle jo, to beru. A ráda dávám.