Je devět hodin ráno a právě jsem se probudila. Venku padá mokrý těžký sníh a vůbec se mi nechce vylézat z peřin. Ta slota přímo nabádá k, tomu zůstat v posteli. Zachumlám se až pod nos a přemýšlím, jak to všechno dneska zvládnu. Mám dva dny volno a hodlám si je užít. Je třeba utřít prach, vyprat, umýt nádobí....Nevím, proč si takhle kazím den hned po ránu! Přepnu tedy myšlenky někam jinam. Mám spoustu nových korálků, tak bych mohla něco vyrobit. Hlavou se mi začnou honit nápady na nové věcičky a to mě úplně probírá. Vylezu z postele a po ranních nezbytných úkonech zapínám konvici. Udělám si voňavou kávu, usedám do svého oblíbeného křesla a zapínám počítač. Než naběhne, spočine můj zrak na vrstvě prachu na televizi a všude kolem. Už ho vidím i bez brýlí, nejvyšší čas s tím něco udělat. Dobře, utřu ho, ale jen co topnu zboží ve svých obchůdcích. Počítač naběhl a jdu do svého prvního obchůdku. Topuju, zkontroluju flerrank a události, na které poctivě odpovím. Přepnu na druhý obchůdek a udělám totéž, jen navíc mrknu do klubu, co je nového. 153 nových příspěvků v diskuzi! Nedočítám, ale hledám nit, abych se mohla zapojit. Napíšu pár komentářů a dopíjím ranní kávu. Můj zrak se vrátil opět na vrstvu prachu a bere mě vztek. Žijeme v jednadvacátým století. Do vesmíru se začalo lítat už před mým narozením, dopisy se nepíšou, protože existují e-maily nebo SMS, prádlo pere pračka a nádobí myčka, stačí to tam všechno jen nacpat a otočit knoflíkem. Tak proč ještě nikdo nevymyslel něco na ten hroznej prach!!! Přesto, že používám prostředky proti jeho usazování, tak tam pořád je. Pořádný prostředek by měl zamezit jeho usazení alespoň na rok a ne na dva dny. Ach jo. Mrknu pro jistotu do diskuze. Jejda, devět nových komentářů. Přečtu je všechny a samozřejmě musím reagovat. Ještě chvíli diskutuju s kámoškama v klubu a při pohledu na hodiny se zhrozím. Já už tady dřepím hodinu. Nervózně mrknu znovu na prach a trošku mě začne hryzat svědomí. Tak jo, jdu na to, jen pro jistotu ještě mrknu na diskuzi. Dalších pět nových komentářů. Zase reaguju a v tom mi hlavou proběhne myšlenka na nový výrobek a nechce z hlavy ven. Začnu ji tedy zdokonalovat. mrknu na fimo, jestli mám všechny potřebné barvičky. Mám, hurá. Jdu si pro svůj malý přenosný stoleček a tahám krabici s nezbytnými pomůckami. Pouštím se do díla a tvoření střídám s klubovou diskuzí. Dílko je hotovo a zapínám troubu. Spokojeně se vrátím do křesla a přemýšlím, jak se mi to pěkně povedlo. Jejda, tolik hodin. Mám půl hodinky, než se fimo upeče, tak běžím do koupelny, dávám prádlo do pračky a otáčím knoflíkem. Rychle opláchnu nádobí a poklidím válející se věci na sedačce. Naoko je uklizeno, dobrý. Půl hodinka je pryč a je třeba vytáhnout fimo z trouby. Připravuju si štětec a lak a než dílko vychladne, mrknu do diskuze a píšu pár komentářů. Nalakuju svoji novinku a chlubím se v klubu, jak jsem dobrá. Venku se začíná lehce stmívat a můj zrak spočine opět na zaprášeném televizním stolku. Jenže v tomhle světle už to navypadá tak strašidelně. Svědomí si dalo říct a uklidnilo se. Abych ho zas neprobudila, jdu pověsit vyprané prádlo a vařím si odpolední  kávu. Za chvíli stejně dávají můj oblíbený seriál. Pokecám tedy s holkama v klubu a mezitím vytahuju krabici s korálkama. Venku už je skoro úplná tma a nemá tedy cenu se pouštět do utírání prachu. Nesmysl! Ještě si uvařím večerní kávu a korálkování je v plném proudu. Jsem nesmírně spokojená, jak mi to jde a že  zítra budu moci vložit spoustu novinek do obchůdku.

A prach? Další den bylo třeba nafotit nové zboží za dobrého světla, pochlubit se vklubu a všechno to probrat...

Nakonec jsem ho utřela, ale byla jsem nesmírně spokojená, jak jsem si ten den užila a opět jsem se ujistila v tom, že práce není zajíc, aby utekla.

Takže vřele doporučuji: Co můžeš udělat dnes, odlož na zítřek a hned máš volný den.       

                                                                                                           Škutypa