Dnes jsem listovala knížkou amerického pastora a spisovatele Roberta Fulghuma "Všechno, co opravdu potřebuju znát,  jsem se naučil v mateřské školce" a narazila na jeho zamyšlení o dárcích k vánocům, o které se s vámi chci podělit.

Robert Fulghum: "Když už mluvím o dárcích, měl bych vám prozradit takové pravidlo. Není to zrovna moje pravidlo. Vyslovil je při vánoční oslavě v úřadě jeden nevrle vypadající pán. Pán, o kterém se tradovalo, že je pořádná držgrešle. Právě si rozbalil nějakou hloupůstku, kterou našel pod kancelářským vánočním stromkem. Hlasem plným lítosti se neobracel k nikomu konkrétnímu:

´Víte, ono to není pravda, že záleží na pohnutce a ne na vlastním dárku. Prostě to tak není. Moje matka mě v tomhle vodila za nos. Za ty roky se u mne nahromadilo tolik krámů zabalených jako dárky od lidí, kteří honem vyběhli koupit nějakou lacinou blbost z umělé hmoty, aby mi ji mohli dát pod záminkou pozitivních emocí. A já vám říkám, že hlavně záleží na dárku samém. Vlastně spíš, že lidi, kteří mají ty správné pohnutky, dávají správné dárky. Mělo by být takové pravidlo - mosazné pravidlo obdarování.´ A vykročil ke koši na odpadky a nesl svůj dáreček, jako by to byl mrtvý šváb.

No možná to tak je. Je to trochu drsně řečeno a moc nás to neuklidní. Ale charakter celých svátků už je nám jasný dávno. Bůh, který to prý všechno začal, si dal záležet, aby nám poslal to nejcennější. A nejednou. A Tři králové nepřišli a nenesli laciné tretky. I Santa Claus, když sestavuje ty svoje seznamy, to po sobě dvakrát překontroluje. A andělé přinesli dobré zprávy, které se netýkaly výprodeje za poloviční ceny.

Já vím, co bych si přál, aby mi někdo dal k vánocům. Vím to od svých čtyřiceti. Mechanické hračky na klíček, které vrčí a chodí pořád dokola a dělají různé legrační věci. Ne na baterie. Hračky, které ode mne občas potřebují pomoc. Ty starodávné, z nalakovaného plechu, který jsem míval jako dítě. To bych chtěl. Nikdo mi to nevěří. Ale to bych chtěl. Opravdu.

Dobrá, už jsem dost blízko, ale ještě to není úplně ono. Toužím po radosti a jednoduchosti. Pošetilosti, fantazii a rámusu. Po andělích, zázracích, údivu, nevinnosti a kouzlech. To už je blíž tomu, co chci.

Špatně se o tom mluví, ale co já doopravdy, doopravdy, doopravdy chci k vánocům, je jenom tohle:

Chci, aby mi zase bylo pět let na celou jednu hodinu.

Chci se hodně smát a hodně plakat.

Chci, aby mě ještě aspoň jednou někdo zvedl, uspal mě v náručí a odnesl nahoru do postýlky.

Já vím, co doopravdy chci k vánocům.

Chci zpátky svoje dětství.

To mi nikdo nedá. Když se budu snažit, můžu si na to aspoň já sám sobě dát vzpomínku. Já vím, že to nedává smysl, ale odkdy jde vlastně o vánocích o nějaký smysl? Jde o dítě kdysi dávno a kdesi daleko, a jde o dítě teď. Ve vás a ve mně. Které čeká za dveřmi našich srdcí, že se stane něco úžasného. Dítě, které je nepraktické, nerealistické, bezelstné a hrozně náchylné k radosti. Dítě, které nepotřebuje, nechce a ani nechápe dárky jako ponožky a chňapky na hrnce.

Mosazné pravidlo nelže." Tolik Robert Fulghum.

A já bych taky tak ráda prožila třeba jen hodinu bezstarostného dětství, kdy jsem se nemusela starat o linii, složenky, domácnost, práci a tancovala jsem a zpívala si, kdy se mi zachtělo, a bylo mi jedno, jestli mě při tom někdo vidí, moje duše byla tak čistá a fantazie tak veliká, dětství, kdy pařez na břehu rybníka se stal korábem na moři a "domem" mi byl keř s větvemi až na zem a já prožívala tolik dobrodružství tam, kde dospělí ho neviděli.

Takový dárek už nedostanu... A tak prožiju své dospělé vánoce se svými blízkými v milé atmosféře plné koled, pohádek a návštěv. A už se na to těším. :-)