Toto je už můj pátý výroční narozeninový blog. Můj první blog všech dob jsem psala v den mých 40. narozenin a bum... najednou už je tu číslo 44. A je to fakt čím dal větší mazec. 

Kupříkladu: když už nám tady řádí virus z čínského Wu-chanu (nechám na konspirátorech, zda je to uteklý sajrajt z čínsky střežené laborky nebo z netopýra, který se dělil o své sekrety s hadem na trhu s živými mňamkami), který dle různých informací kosí s oblibou tučné lidi s krevní skupinou A (....těší mě, tady jsem!), tak navíc číslo 44 je fakt příhodné. Čtyřka sama je jak v čínštině, tak i v japonštině nešťastné číslo, protože jeho výslovnost v čínštině zní jako slovo smrt, a v japonštině kromě smrti zní stejně i výraz pro rubáš. Čára života na mé levé dlani je za půlkou taky taková hodně vachrlatá, ano, sice se mám teoreticky dožít blažené devadesátky, ale vypadá to, že až taková pohodička to nebude, zjevně budu vachrlatá jako ta čára. Tolik příval optimismu na začátek. 

A aby optimismu nebylo málo, píšu si od začátku vyhlášení karantény deníček - od bujarých a vtipných hlášek prvních dnů až po stručnější záznamy dní posledních, které obsahují už jen pár  statistických čísel, několik novinových titulků, opakující se "už nemůžu", "nesnáším vaření" a semtam ve fázi naprosté hysterie ze mě padají  i taková slovní spojení, jako "sklep" a "Fritzl" v souvislosti s mými dětmi, které velice nenadšeně přistupují ke své denní dávce učení. Musím jako policajt sedět na střídačku u čísla 1 a u čísla 2, protože jakmile se moje pozornost jen na chvíli upře k prádlu/vaření/úklidu/logistice, pozornost mých děti ze zadaného učiva sklouzne rázem ke všemu možnému co s učivem rozhodně nesouvisí. 

V den, kdy karanténa začala, byla zrovna mimo provoz sušička (ventilátor v čudu), o dva dny později se rozbila pračka (topné těleso v čudu), trouba jela na půl výkonu (jedno z topných těles a ventilátor v čudu). Ještě se k tomu přidaly mé oblíbené zuby (horní levá stolička v čudu), a ucpal se odpad z kuchyně (trubky ve sklepě směrem ke kanalizaci se staly zcela neprůchodnými, prostě v čudu). Zkrachovala cestovka, u které jsme měli zaplacenou dovolenou, tak mých 11 dní v roce, kdy nemusím celý den vařit je taky v čudu.  Snad nezkrachuje i pojišťovna, kde byla cestovka pojištěná, jinak by to bylo absolutně v čudu.  A děti nepojedou na školy v přírodě, které letos měly být paralelní a tudíž jsme měli výhled na týden, poprvé CELÝ týden bez dětí. Je to v čudu. Čud samozřejmě uvádím pouze zde, já použivám jiné slovo, mnohem libozvučnější. 

Jenže - co nás nezabije, to nás posílí, jednou jsme středoevropští hominidé, v našich žilách koluje krev stovek generací, které zvládly na našem území mnohem horší lapálie  a ranám osudu se  musíme  postavit čelem. Statečný pan opravář, který sháněl díl pro naší sušičku, ještě v prvních dnech karantény dorazil a rovnou opravil i pračku. Čímž mu na dálku žehnám a přeji pevné zdraví na věky věkův. Manžel koupil novou troubu a rovnou i s funkcí páry, což teď velice oceňuji - ale k tomu malinko později.  Dokonce sám vyrval ze sklepa ven ty zarostlé odpadní trubky, prorazil je a vyčistil. Neleknul se toho strašlivého páchnoucího hnusu, bojoval s ním statečně a zvítězil. Nevím, proč mě při sledování jeho boje vytanul na mysli film "Vetřelec" se speciálním bonusem ve formě smrádku. Zaplaťpánbůh, že je silný a odvážný a nebojí se odporného smradlavého hnusu (ani pavouků). Dokonce vrátil trubky na své místo, žádná nezbyla a nic neprosakuje. Odpad teče jako před dvaceti lety. 

Zuboženou stoličku šestku vlevo nahoře si vzal na starosti můj zubař, který čelí viru se šarmem sobě vlastním, taktéž lehce přidušený superrouškou. Teď mám týdenní technologickou pauzu a tento týden snad bude můj zub jako kdysi. Cesta k zubaři se změnila  ve válečnou operaci, kde se vyplatí plánování strategie do posledního bodu. Pro budoucí generace popisuji jak se zařídit na cestu k zubaři až nastane příští pandemie. Připravte si den předem:

Balíček 1 - obsahuje roušku a rukavice na cestu tam

Balíček 2 - obsahuje šaty na převlečení na místě činu

Prázdná taška 3 - do ní si uložím své okoronavirované pončo ve kterém cestuji v MHD až dojedu na místo činu

Igelitový sáček 4 - do něj vložím kontaminované rukavice, roušku a šaty z MHD až dorazím na místo činu

Balíček 5 - obsahuje čistou roušku a čisté rukavice na zpáteční cestu.

Jenže je zapotřebí fungovat operativně. Ušila jsem si sice bytelnou roušku s kapsičkou pro papírový kapesník (filtr) na cestu do centra Prahy a chtěla jít pěšky z Hlavního nádraží na Náměstí Míru, kde je stomatologická ordinace. Jenže jenom cesta na naše dolnopočernické nádraží mě zcela vyčerpala, protože kromě viru nepronikal rouškou jaksi ani vzduch. Z vlaku jsem vylezla motající se a lapající po dechu a vypadala jsem jako ta malovaná postavička všude na obrázcích zobrazujících příznak "závratě".  Na delší svižný pochod to nevypadalo, tak jsem to riskla a vzala to metrem. Naštěstí bylo opravdu poloprázdné a roušky měli všichni, což bylo uklidňující - a šlo dodržet odstup dvou metrů, což v ranní špičce rozhodně nebyvá zvykem. To se za běžné situace cestující spíš překrývají.  Před vstupem do čekárny jsem si sundala pončo (do prázdné tašky 3) a rukavice (Igelitový sáček 4), hned u recepce byla dezinfekce na ruce, po nahlášení jsem se šla na toaletu převléknout do čistého (s použitím Balíčku 2). Po zákroku jsem si vzala nové rukavice a novou roušku (Balíček 5), tentokráte jednovrstvou, se kterou jsem zvládla už cestu na Masarykovo nádraží pěšky v pohodě. Táhla jsem sebou ještě balíčky do Zásilkovny, ale otevřenou jsem našla až čtvrtou pobočku, kde jsem mohla balíčky podat. Přiznávám se, že po návratu jsem udělala rodině rychlý oběd a po celé akci padla na dvě hodiny do postele zcela na konci sil. 

Co mi pandemie dala? Vypěstovala jsem svůj vlastní žitný kvásek - je to potvůrka náročná a dalo mi práci najít místečko, kde by si tiše kvasil v teploučku a pohodě. Zkusila jsem ho položit k serveru pod manželovým pracovním stolem, k rozvodnici podlahového vytápění za skříní, balila jsem ho do deky a strkala na sluníčko za okno, aby se zahřál. Za péči byl natolik vděčný, že se  po pěti dnech stal silným a bublajícím a přežil natolik, že už mám za sebou 4 upečené vlastní chleby a několik dalamánků. A tady se vracím k té nové troubě - ta sice vypadá jako stroj, ke kterému bych potřebovala pilotní průkaz, dvacet let vývoje je na troubách docela znát. Trochu nevěřícně jsem nastavila funkci pečení chleba (s párou), pořádně "vohulila" teplotu na maximum a už první upečený chlebík s křupavou kůrčičkou zmizel během dvou hodin. A asi u pečení vlastního chleba i zůstanu. Děti byly do pandemie většinou rohlíkové a nad chlebem ohrnovaly nos,  ale už je to přešlo. 

Když si to tak zpětně pročítám - celý předchozí rok se něco dělo, ale ve světle posledních 20 dnů veškeré události, které jsem si pilovala jako vtipné historky do narozeninového blogu jsou najednou zcela banální. Svět se zcela převrátil naruby. Už přemýšlím, kam bych v nouzi umístila na naší pidizahrádce nějakou zakrslou kravičku na mléčko, tvaroh a sýry, ale čím čím ji nakrmit, když veškerou trávu v létě spasou naše dvě morčata.  A co slepice? Vejdou se někam ke sklepu aspoň dvě?  Místo prasátek můžeme mít ty morčata, stejně nikdo nevěří, že ty obří potvory co máme jsou ještě "drobní hlodavci". Budu opravdu muset noční fimování vyměnit za spřádání nitě na kolovrátku. "A maminko, od čeho máš tak veliký palec".... "od předení děvěnko, od předení...". 

Co říct závěrem.... držte si úsměv, byť někdy křečovitý a mačkaný násilím. Ono to přejde. Všechno vždycky časem přejde a život půjde dál. Jak říkají mé děti: "Mámoši, slunce vybuchne za 5 milionů let, ještě máme čas." A jestli slunce nevybuchne o 4 999 999 roků dřív, tak uvidíme co přinese další blog přesně za rok s číslem 45 v nadpisu.