Sušené hlavy

Kdo z nás někdy neviděl filmy, kde se vyskytovaly tyhle pěkně děsivé sušené hlavy? Já osobně v dětství milovala vechny tyhle bizarní morbidnosti stejně jako Halloween a všechny strašidelné věci obecně. Inspiraci jsem tak vlastně čerpala ze vzpomínek na dětství. Pro podobné hororomily jsem vytvořila tyto náušnice s motivem vysušených lidských hlav, které vám každé ráno na uších dokážou, že pořád vypadáte i po vylezení z postele sakra dobře...

A jak se takové hlavy suší? 

Lebka by se samozřejmě tak scvrknout nemohla, kůže byla z hlavy stažena. Lebku indiáni zahodili do řeky jako dar anakondě, považované za obávaného démona. Staženou kůži asi o polovinu zmenšili vařením, usušili, oškrábali z ní maso a tuk, vzadu sešili, zpevnili dolní část krku a takto zformovanou hlavu pak vysypávali horkými kaminky a pískem, aby vyschla, a zároveň tvarovali obličej.

Rty sešili nebo propíchli palmovými trny, aby z hlavy neunikla duše zabitého nepřítele, která by se chtěla pomstít, a do kůže vtírali rozdrcené uhlí, aby duše neviděla ven. Nakonec se nahoře na hlavě udělal otvor, kudy se provlékl provaz z palmových vláken, za který si hrdý majitel tsantsy pověsil svou trofej na krk. Celkově trvala příprava tsantsy asi šest dní.

A který domorodý kmen si tyto trofeje pořizoval a proč vlastně? Byli to jihoameričtí Jívarové, kteří dodnes žijí v amazonské oblasti Ekvádoru a Peru. Tento kmen navštívili i slavní čeští cestovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka a svoji návštěvu popisují v knize Za lovci lebek. Zvyk pořizovat si trofejní hlavy zabitých nepřátel se u Jívarů udržel až do první poloviny 20. století, kdy jej svým vlivem postupně vymýtili misionáři. (převzato z muzeum3000.nm.cz)

Tyhle morbidní pecky jsem ručně kreslila na speciální plastový podklad, po vypálení jsem je přelakovala a opatřila puzetami se zarážkami.

Velikost cca: 2 cm na výšku