Maďarština je naprosto úžasná. Je to jazyk, který jsem vždycky toužila ovládat. Ještě víc než čínštinu. Vážně! :-)

Už na základní škole jsem se nazpaměť naučila text ze zadní strany obalu pastelek. Tak jak jsem jej tehdy vyslovovala (a pamatuji si dodnes) je zde bohužel nereprodukovatelný. Velkého pokroku jsem pak dosáhla na vysoké kdy mě maďarská spolužačka naučila skvostnou větu "nenávidím tuto školu". Rovněž si pamatuji dodnes.

Opravdu zásadní posun však nastal až v době, kdy jsem byla v zaměstnání pověřena jistým úkolem, jehož plnění vyžadovalo mou přítomnost v Budapešti. To byla voda na můj mlýn! Hltala jsem slova i celé věty a relativně brzy měla pocit, že "už něčemu rozumím" (opak byl samozřejmě pravdou).

Od té doby uteklo už dost let, ale k Budapešti stále chovám nekritickou náklonnost. Letošní svátek Dne vzniku samostatného československého státu jsme se rozhodli - s rodinkou a přáteli - strávit právě tam. Plán byl jasný: relax a koupačka v lázních Szechényi a Gellért, pohodové procházky po městě, zastávky na kávu ve stylových kavárničkách (terasy venku i v chladném období, jak já tohle miluju!). A samozřejmě focení.

První ráno v hotelu a za oknem je po více než měsíci šedi slunko. To - krom obrovské radosti - znamenalo i jisté logistické přesuny v původním plánu: k lázním pojedeme všichni, já zůstanu venku s foťákem, ostatní se půjdou koupat a já za nimi později dorazím. Zaparkovali jsme asi kilometr od lázní. Můj manžel se rozhodl vést zbytek výpravy s odůvodněním, že "už tam jednou byl". Pro lepší orientaci jsem nabídla starou osvědčenou radu: napsat si jméno první ulice, která vede z parkoviště. Přinejhorším jim někdo poradí ...

Odešli a pro mě začal soukromý ráj. Focení byl naprosto úžasný zážitek. Park s podzimem vybarvenými stromy, slunce, které pronikalo mezi barevnými listy, vodní hladina napůl vypuštěného hradebního příkopu, mosty a mostky, starobylé lavičky a hlavně jedinečné světlo.

Beze spěchu jsem poklekávala a někdy dokonce polehávala na zem hledajíc co nejlepší úhel, přesouvala se s celou taškou výrobků z jednoho místa na druhé ve snaze najít co nejzajímavější pozadí. Focení mě úplně uchvátilo a čas šel jaksi mimo mě. Když jsem skončila a podívala jsem se na hodinky bylo už dávno po okamžiku, na který jsme plánovali návrat na hotel. V minutě jsem byla sbalená a hnala jsem se k autu. Na mobilu 8 nepřijatých hovorů a před sebou obraz běsnícího manžela se řvoucím dítětem v náručí. U auta nikdo. Na parkovišti nikdo. Nikde nikdo. Telefon nebere nikdo.

Právě teď sedím v hotelu (všichni už dávno spí) a je tudíž jasné, že všechno dobře dopadlo. Jen ta rada se jménem ulice se jaksi neosvědčila. Když ono jméno ukazovali kolemjdoucím a dokonce policejní hlídce, všichni jen nevěřícně kroutili hlavou. Nakonec auto našli i bez téhle skvělé nápovědy. No a díky milé recepční už víme, že ona první ulice se jmenovala "pozor, padá omítka"!

Další důvod proč se naučit maďarsky!

Každopádně, manžel to přežil, dítě jsem uplatila gumovými medvídky a pro mě to byl nezapomenutelný den. Přinesl i pár pěkných fotek...budu ráda, když ke mě zavítáte a prohlédnete si je.