Už skoro rok se pokouším připravit na maturitu z angličtiny jednu milou a jinak moc šikovnou holčinu. Když jí bylo 15 naši známí ji doslova vytáhli z její biologické rodiny, kde nefungovalo vůbec nic. Už hezkých pár let u nich žije v pěstounce. Všechno ostatní zvládla, ale chybí nám "didakťák" a máme k tomu poslední , třetí, možnost v květnu.

Probíráme ukázkové didakťáky Cermatu a já se nestačím divit. Naposledy mě dostal článek o tom, jak jistý Američan na e-bay vydražil corn flake ve tvaru Illinois. Dal za něj 1350 dolarů a protože se bál, aby se při doručení nezničil, přejel půl Ameriky a vyzvedl si ho osobně. Prý je takových sběratelů spousta - v jejich zájmu jsou patrioticky tvarované corn flaky, chipsy a jiné prima potraviny.

Doma mám tříletou Kristýnku. Mluvit začala v roce a od dvou let mi kecá do všeho na co sáhnu. My už jsme si na její trefné a často dost cynické poznámky zvykli, naše okolí bývá občas konsternováno a paní učitelka ve školce prohlásila jen "to dítě mě tu brzy nahradí".

Já tvořím. Na plný úvazek. Tedy, na "rodičovský" úvazek, zatím. Vstávám v půl sedmé. Když vypravím Kristýnku do školky ustelu, sklidím po snídani, umyju nádobí, uklidím obývák kde si ráno hrála, urovnám gauč, kde ráno tatínek "odpočíval", dám prát prádlo, vyvětrám a pouštím se do práce. Na jídelním stole dvoupokojového bytu si rozložím barvy, látky, korálky,mušličky, dřívka, nástroje, udělám si kafe a makám. Makám hodinku, někdy dvě, pak pověsím prádlo, posbírám svršky/ spodky na další várku a frčím pro oběd. Nakoupím co je potřeba, zajedu na poštu, vracím se domů. Je poledne. Materiál k tvorbě už je i na lince, gauči v obýváku, psacím stole, žehlicím prkně, šicím stroji, parapetu okna, křesle a němém sluhovi. 

Snažím se pokračovat v práci, ale pohled na ten chaos všude okolo mě zneklidňuje, takže sklidím nádobí z dřezu a vyprázdním alespoň parapet. Zaliju kytky, dám do pračky další várku prádla, dojdu s košem, udělám si kafe a znovu zasedám k práci. Zbývá mi hodinka, někdy trochu víc. Ve dvě začínám balit. Vrátit kam co patří, posbírat zatoulané korálky, zamést byt ... Na můj vkus všechno v pořádku. Ve tři mažu pro Kristýnku.

A teď to přijde: to dítě dorazí domů, zafňuká, že jí nejdou sundat botičky a "maminko já to neumím, pomož mi" (už rok to umí, co si budeme povídat), "já chci jednu pohádečku" - "pojď si umýt ručičky" - bez odezvy - "ty ručičky a pak si dáme svačinku" - "jednu pohádečku a budu hodná" .... A najednou: "MAMINKO, TADY JE HROZNEJ BINEC!". "Tak binec, jo? Celej den nedělám nic jinýho než po vás uklízím!" proběhne mi hlavou. I přesto ji vezmu do náruče a láskyplně řeknu "tak ho spolu uklidíme, jo?". Slyším " já budu malovat, ty ho uklidíš, jo?" a vracím se do reality.

Mé dítě je taky blíženec, takže tvořit musí. Jsme tedy šťastní, že má ve svém věku schopnost koncizně vyjádřit co cítí.

V Cermatu pracují zkušení odborníci a my co doučujeme děti na maturitu jsme nadšení, že nám předkládají tak rozmanité články.

Co ale fakt nechápu je, KDE SAKRA TY LIDI BEROU ČAS NA HLEDÁNÍ TĚCH STÁTNĚ TVAROVANÝCH CORN FLAKŮ???