Tak jsem taky byla v předvánoční Praze. Abych si to mohla letos odškrtnout.

Cesta vlakem - OK. Mírné zpoždění, někde v Libni něco opravují, ale mám bratra na dráze a tak vím, že vše co je slučitelné se životem je vlastně zázrak a za zázraky je třeba být vděčný. 

Hlavák - šok. Na WC nefungoval turniket. Pochopila jsem, že to je v českých podmínkách téměř neřešitelný problém, jenž měl za následek, že těm vyčůraným čekajícím uvnitř záchodků ujel vlak a ti co to ještě drželi měli co dělat, aby to nepustili cestou na nejbližší (dost vzdálené) WC (škodolibě si představuju kolik kousků to nedalo...).

Když jsem pochopila situaci a vyběhla neuspokojena ze zablokovaných záchodků, potkala jsem Marťana. Fakt. Normálně na mě směřovala dvě půlmetrová zelená tykadla. Myslela jsem, že blouzním z toho zadržování, ale kdepak: chlapíkovu hlavu zdobila zelená debilka se dvěma tyčemi zakončenými odpornými bulvami. 

Ještě pod dojmem Marťana z Hlaváku jsem vyrazila k Masaryčce, najednou slyším hlasité píp píp tú tú píp píp píp. Přísahám, že to ve mě vyvolalo tachykardii - strach, že jsem se vážně ocitla někde v planetárním meziprostoru ve mě nabyl dost značné intenzity. Mars attacks! Naštěstí ne. Byl to taxikář a měl přes jakýsi megafon puštěnou nějakou vysílačku či co. Ale neměl tykadla a to mě uklidnilo.

Při jednání, kvůli kterému jsem vlastně přijela, jsem se moc nesoustředila. Pán říkal něco o konjunktuře a o tom jak jsme na tom skvěle jenže mě z hlavy pořád nešly ty bulvy. A taky jsem nemohla přestat myslet na to co by se stalo kdybych nedoběhla. Na to druhé WC.

Po jednání jsem si dala v nějakém šíleném stopatrovém nákupním centru hamburger za 200. Blikalo a řvalo to tam jako v Las Vegas. Jak jsem tak kousala do toho amarounu pěkně na ulici a za pochodu,  vzpomínala jsem na starého dobrého Adamse a jeho Stopařova průvodce po Galaxii a pokecala si při tom tatarkou celou šálu a část bundy. 

Pěšky od Labutě na Můstek a pak Národní směr Divadlo. Jsem v předvánoční Praze, tak dáme trochu klasiky... Všude okolo davy, tipuju to na několik milionů. Tak asi půlka lidi a druhá opravdoví mimozemšťani. Napojení na blikající přístroje a neustále vysílající/přijímající. 

Chtěla jsem taky vysílat, ale přístroj se mi to ráno ve vlaku zasekl tak, že jsem nebyla schopná ani odeslat SMS (během dne se pak vzpamatoval a onu SMS zaslal asi na 50 různých čísel - kdo minulý pátek dostal divnou esemesku teď už snad chápe...)

Dary pro rodinu jsem nekoupila, Marťani totiž používají dvojkovou soustavu, které my vesničani nerozumíme. I desítková nám dává zabrat. Těch nul na cenovkách, fíha!

Postupně jsem vypustila z plánů všechny body, které jsem si předem tak pečlivě připravila. Zmačkala jsem papírek, chytla devítku a vracela se na Hlavák. 

Houby na Hlavák! Na opačnou stranu jela! Druhý pokus, další jízdenka a s ní další jasné důkazy o existenci ufounů. Přímo v tramvaji jich jelo hned několik. V uších přijímače, v rukou vysílače, v očích skelný pohled.

Devítka mě tentokrát dovezla na Hlavák. Byla jsem štěstím bez sebe, hodně jsem se bála, že se tramvaj bude pohybovat v Möbiově kruhu a já nikdy více nespatřím svou rodnou vísku. 

Ještě jsem koketovala s myšlenkou, že si zajedu do Holešovic, kde jsem na koleji strávila několik let, když přišla další, asi nejtěžší rána toho dne. Na rozpise tramvají NEBYLA SEDMNÁCTKA. Nebyla tam vlastně žádná tramvaj, která by jela směr Holešovice. Skoro jsem do davu čekajících zařvala otázku "Ona už tu nejezdí sedmnáctka"? Jeden mladý Marťan na chvilku zvedl hlavu od vysílače, podíval se na mě asi tak jako se díváme psa, který nám právě počůral nový gauč a pravil "tady sedmnáctka nejezdí, tady jezdí jenom tramvaje".  

Jsem zpátky na vsi a po krátké rekonvalescenci opět schopna běžného života. Ale někde v hlavě mi hlodá červíček: co když Mars vážně začíná někde za Kolínem???